Svoboda pro Írán, ale bez války - Free Iran No War - ﺁﺯﺍﺪﻯ ولی بدون جنگ

Týden plný paradoxů

2012-01-16T16:46:00.005+01:00

Tak, festival íránských filmů máme úspěšně za sebou. Jeho hlavní snímek navíc včera získal Zlatý Globus jako nejlepší zahraniční film (na fotografii režisér Asghar Farhádí a jeden z hlavních představitelů, Pejmán Moaadí v roli Nádera). Jinak pokud se nepletu, snímek půjde do regulérní distribuce do českých kin, takže kdo jste to nestihli, nebo nebydlíte v Praze, možná ho odchytíte jinde. Na konečné podobě festivalu se akorát podepsalo pár kompromisů, které museli pořadatelé udělat, protože museli občas balansovat na hranici legality. Myslím tím tedy legalitu z íránského pohledu. Snímky musely být schváleny íránskými úřady, aby se sem vůbec dostaly s pomocí íránského velvyslanectví a celkově se festival snažil politice vyhnout, takže se diváci třeba nedozvěděli, že zrovna v těchto dnech, kdy íránského filmu sklízí úspěch u nás i ve světě, íránské ministerstvo kultury a islámské výchovy zavřelo Íránský dům filmu, nezávislé a vlivné centrum pro filmovou tvorbu v zemi. Režiséří Džafar Panáhí je pořád ve vězení a země mimo jiné rovněž podniká další kroky směrující k odřezání íránského internetu od zbytku světa.

Bohužel. Kdyby všechna tato omezení neplatila, mohli bychom u nás vidět ještě lepší výběr a dostat více informací. Nyní je nutno umět číst mezi řádky a filmy jako Café Tranzit, Mahí a Heirán, dokument Teherán 021, nebo i rozchod Nádera a Simín toho prozradí o společnosti právě dost. Stejně je to chvályhodný počin a už se připravuje druhý ročník.

Mezitím se v Íránu staly i další věci. Byl zabit další jaderný fyzik. Když nastupoval do auta, vybuchla bomba, která ho usmrtila a zranila jeho kolegu. Je to zas jeden z případů, o kterých nemůžeme vyslovit žádné jasné závěry. Podle íránské verze to byli izraelští agenti, ale kdo to může dokázat? Tak, dejme tomu, že by to mohli být oni, ale s tím, jak paranoidně se íránské struktury chovají v posledních měsících to klidně může být inscenovaný útok, který by mohl mít za cíl a) vyvolat pocit obyvatel, že jsou v obležení a země je pod palbou Izraelců a agentů CIA (k tomu se ještě vrátím) b) omluvit další zbrojení Íránu, zavádění bezpečnostních opatření nejen vůči cizincům, ale i vůči domácím c) v případě nutnosti zadat příčinu k ozbrojené srážce, nebo provokacím v Hormuzském průlivu.
Mladý muž na druhé fotografii nemá takové štěstí, jako ti dva pánové na první fotografii. Paradoxně zatím co Amerika velebí íránské umělce, Írán loví cizince, hlavně Američany. Možná jste již zaslechli jméno Amir Mirzáí Hekmatí. Je to americký občan íránského původu (narozen v USA), který jel do Íránu navštívit své babičky, byl zatčen a ve velmi krátkém a nejasném procesu odsouzen k smrti. Případ komplikuje, že tento osmadvacetiletý mladík předtím pracoval jako tlumočník pro námořnictvo Spojených Států. Takže tento mladík buď skutečně špionem je, nebo je to úplný blázen. Jet do Íránu v této situaci a s tímto životopisem je více než nevhodné. Babičky mohly počkat, nebo se za ním mohly vypravit někam do bezpečné sousední země, jak se s rodinami setkává většina exulantů. Osobně nevěřím, že ho popraví, tedy aspoň doufám, že ho pouze využijí k vyjednávání.
Íránská vláda občany jiných států pouze vymění za tučné výkupné, nebo propuštění Íránce, který někde trčí ve vazbě, jak jsme to již viděli v případě tří amerických turistů, dvou německých novinářů a francouzské učitelky (ta byla vyměněna za propuštění vraha bývalého premiéra Šápúra Bachtiára). Jiný případ jsou Íránci s dvojím občanstvím. Na druhé občanství se neberou žádné ohledy, jak jsme viděli v případě Zahry Kázemí (měla i kanadské občanství a byla umučena ve věznici Evin, protože si fotila rodiny politických vězňů stojící před ní), Zahrá Bahrámí (měla nizozemské občanství a byla popravena údajně za drogy), Saíd Malekpúr (nemá kanadské občanství, jenom trvalý pobyt a byl odsouzen k smrti kvůli softvéru, který byl údajně použit k šíření pornografie) a Hamid Ghassemi-Shall (kanadský občan, odsouzen rovněž za nějaké špionážní aktivity).

Írán, nebo alespoň názory nás, běžných smrtelníků, Íránců i zahraničních analytiků, se nyní zmítají mezi dvěma póly. Je Írán jenom paranoidní a "útoky" a špioni jsou vykonstruované kauzy, nebo je země skutečně pod palbou tajných služeb, které se její postup pokoušejí zpomalit.

Nyní nám nezbývá než čekat, co v této napjaté situaci vůdci udělají a co bude výsledkem jejich rozhodnutí. Dovedu si celkem živě představit Chámeneího a vedoucí kliku, jež v duchu trhají lístky kopretiny a přemýšlí co s kořistí: popravíme, nepopravíme, popravíme, nepopravíme...

Íránský filmový festival, knížka, bezpilotní letadlo, létající kameny a jiné střepy a střípky

2012-01-04T22:25:00.017+01:00

Tak, svátky jsou za námi a já si uvědomuji, že jsem se vším velice pozadu. Sice pořád uvažuji o tom, že tyto vcelku zbytečné stránky definitivně zavřu a budu se plně věnovat otravování sousedů brnkáním na santúr, kouření vodní dýmky a rozjímání o věčnosti, ale

pořád se něco přihodí, co se mi pak převaluje v hlavě jako písečné duny a já to musím vysypat na klávesnici.

Tak začneme nejdříve tím nejšpinavějším: politikou.

Tuším 29. 11.2011 "studenti", nebo "demonstranti", nebo jim v tisku dali jiná jména, provedli útok na velvyslanectví Velké Británie.

Tento bohulibý čin provedly tlupy basídží (organizované skupiny militantních mladých lidí většinou z chudých rodin pod ochrannými křídly vlády) za netečné asistence přihlížejících policistů. Z toho zjevně vyplývá, že byla celá akce naplánována a uskutečněna za podpory vyšších kruhů. Kde jsou nyní silné íránské bezpečnostní složky, které s takovou oblibou stříkaly pepřový sprej a slzák lidem do obličeje a tloukli je obušky? Tiše přihlížejí a snad by nejraději podávali našim milým vandalům kameny. Jinak tit

o strážci zákona ani neuhlídali, že z ambasády zmizely nějaké cenné věci nebo byly poškozena umělecká díla, navíc "spravedlivý hněv" mladíků se snesl i na ubikace personálu a školku pro jejich děti. Přikládám dvě fotografie z místa činu.

Fotky pořídila ISNA (Iranian Students News Agency, tisková kancelář

íránských studentů, která si občas troufne publikovat i necenzurované věci) . Jinak útoku na ambasádu předcházel urputný spor s městem o vykácení několika stromů ve velké zahradě, která patřila k velvyslanectví, takže předpokládám, že útok měl spíše ekologické motivace a vůbec se nemá spojovat s útokem na ambasádu Spojených států v roce 1979.

Třetí fotka ukazuje "agitační" plakáty z univerzity Elm o Sanat s textem

.تجمع و سینه زنی مقابل سفارت انگلیس با سخنرانی حاج آقا قاسمیان . حرکت ساعت 14 از درب اصلی

text znamená: Shromáždění a "bití se do prsou" (náboženský symbol) před Britskou ambasádou s projevem ctěného pána (Hádž ághá je všeobecný projev úcty, ale může to znamenat člověka, jež podnikl pouť do Mekky, nebo obecně nějakého klerika) Ghásemiána (jméno). Odchod ve 14 hodin od hlavního vchodu. Takže ještě tolik tom, že to byla "spontánní" akce. Komičnost celé akce završilo to, že mezi dokumenty nalezenými na ambasádě byl i detailní super tajný plán invaze do Íránu, ovšem 60 let starý z druhé světové války.

Nemusím připomínat, že Britové na protest íránskou ambasádu zavřeli a na internetu koloval vtipný klip o íránském zaměstnanci ambasády, který se při nastupování do auta zamotal do svého obrovského červeného deštníku zde:

Další zprávou měsíce byla úchvatná kořist: bezpilotní letoun RQ-170. Jestli si ho Íránci "vyzvedli" v Afghánistánu, nebo byl skutečně vyslán nad íránské území, to se my běžní smrtelníci zatím nedovíme (ano, přiznávám, skutečně to nevím). Kdyby plachtilo nad íránským územím, Američané to tak lehce nepřiznají. Pokud ho Íránci získali v Afghánistánu, museli ho odtamtaď nějak přepašovat. Asi nás zvědavost bude trápit dál.

Poslední fotku nechám bez komentáře. Jsou to děti politických vězňů čekající na své rodiče během návštěvních hodin ve věznici Evin.

Před několika dny se odehrály velké manévry kolem Hormuzského průlivu (ano, to je ten úzký pruh moře oddělující Perský záliv od Ománského zálivu a Arabského moře a jímž proplouvají tankery s tím smradlavým tekutým bahnem, na kterém jsme všichni závislí), Írán úspěšně vypálil pár technologicky vyspělých raket... jo, a Američané posílají velký kontingent jednotek do Izraele.

Mezitím se nám blíží volby, které spíše připomínají volbu miss.... kritéria jsou striktní: míry 90-60-90, věk do x let, svobodná... Od kandidatury upustila většina stran, nebo jim to bylo, případně bude rovnou zakázáno radou dohližitelů a nejnověji se nabádání k bojkotování voleb má stát v Íránu zločinem.

Je zde ještě jedna věc: syn zesnulého posledního Šáha Rezá Pahlaví chce podat žalobu proti nejvyššímu vůdci Chámeneímu u Mezinárodního soudního dvora. Ještě nevím, co si přesně o tom mám myslet s tím, co vím o tomto orgánu, a s tím, co vím o historii Íránu a osobě Rezy Pahlaví. Bez ohledu na něčí osobní názor, zde jde o princip, když už se má Chámeneí žalovat, kdo by to tedy měl udělat, pokud ne Rezá. Rezá je synem, tedy nástupcem svého otce, posledního Šáha. Chámeneí sice není synem, ale je nástupcem Chomejního. Navíc z íránské elity je Rezá jedním z mála osobností, které mají jistý kredit, nicméně íránská opozice je natolik roztříštěná, že vidím jen malou šanci na jeho většinové přijetí.

Tak, dost politiky, ještě trochu kultury prosím:
Chci vás upozornit na moc pěkný román autorky Azar Nafisi "Jak jsme v Teheránu četly Lolitu", který před pár týdny vyšel v češtině a je inspirován skutečným příběhem profesorky anglické literatury a její studentek. Anotace: "Po dobu dvou let, než byla roku 1997 přinucena Írán opustit, organizovala Azar Nafisiová ve svém teheránském domě tajné týdenní debaty o zakázaných západních autorech, jichž se účastnilo sedm z jejích bývalých studentek literatury na teheránské univerzitě. V prostředí sílící cenzury a útlaku ze strany státních úřadů a strážců veřejné morálky představovala svobodomyslná výměna názorů o dílech Jane Austenové, Henryho Jamese, F. Scotta Fitzgeralda a Vladimira Nabokova pro všechny zúčastněné nemalé riziko, tím spíše, že záhy začala přerůstat úzký rámec hovoru o literatuře, jak do diskuse vzrůstající měrou vstupovaly osudy samotných diskutujících.
Autorčino mimořádně působivé vyprávění představuje jedinečné osobní svědectví o nedávné minulosti i současnosti Íránu, údělu íránských žen tváří v tvář islámské teokracii, potřebě odporu vůči tyranii jakéhokoli druhu a osvobozující síle literatury, českým čtenářům však bezpochyby připomene i poměry panující v někdejším totalitním Československu."

Jinak v těchto dnech máte poslední šanci se přihlásit na podle mne moc pěkný a relativně nejlevnější zájezd do Íránu v termínu 10-25. března 2012 a zažít něco z jeho jedinečné atmosféry, navíc termín spadá do období oslav perského nového roku. Více info zde.

Poslední novinkou je pražský festival íránského filmu 11-15. ledna, tedy příští týden, v kině Světozor v Praze. Další informace najdete přímo na stránkách kina a na oficiální webstránce festivalu zde. Můžete tam zhlédnout například mezinárodně oceněný film Rozchod Nádera a Simín, jako i jiná pozoruhodná díla současných autorů, kteří navzdory cenzuře dokážou svůj odkaz propašovat daleko za hranice.

Šťastné a veselé

2011-12-24T18:06:00.003+01:00

Tak vám přeji krásné svátky a připojuji veselou fotku z Teheránua video s vysvětlením historie (v aj), proč se Vánoce slaví zrovna koncem prosince, jako pokračování perského svátku zimního slunovratu.

Mějte se krásně.

Bezpečnostní složky zaútočily na sídlo deníku "Iran"

2011-11-23T17:05:00.005+01:00

V pondělí 21.11.2011 bezpečnostní složky vzaly útokem kanceláře deníku "Iran". Nebylo by na tom nic zvláštního, pokud by to byl nějaký reformistický deník (většina jich byla ostatně zakázána již dávno). Deník "Iran" je považován za konzervativní a je řízen Alím Akbarem Džavánfekrem, jedním z nejdůležitějších poradců prezidenta Ahmadínežáda pro mediální záležitosti a rovněž šéf hlavní íránské tiskové agentury IRNA. Podle svědků bezpečnostní složky v pondělí vtrhly do budovy s použitím slzného plynu, zatkly asi 32 osob z přítomných a zapečetily několik pater budovy. Podle prvních zpráv byl zatčen i sám Džavánfekr a měl být propuštěn po osobní hrozbě prezidenta Ahmadínežáda, posléze to un sám vyvrátil a vyvázl pouze s několika škrábanci.

Útoku předcházelo několik událostí. V neděli byl Džavánfekr odsouzen za urážku islámských hodnot tím, že v příloze o módě, kterou noviny vydávají, vyšel článek vyjádřující pochybnosti nad islámskými pravidly pro oděv žen. V článku bylo, že "čádor", dlouhý černý plášť, který některé tradičněji založ

ené ženy v Íránu nosí, byl zaveden v Íránu poté, co se jeden z íránských šáhů inspiroval módou evropských dam 19.století a jejich černými večerními šaty. Za tento článek byl Džavánfekr odsouzen k roku vězení a třem letům zákazu novinářské činnosti.

Podle některých analytiků bylo důvodem něco jiného: Džavánfekr poskytl rozhovor reformistickému deníku Etemád otištěný v neděli. Ve rozhovoru znevažoval některé vysoké vládní představitele, známé svým nevraživým postojem k Ahmadínežádovi. Rozdělení konzervativní frakce na pro-ahmadínežádovskou a proti-ahmadínežádovskou frakci se vykrystalizovalo v posledních měsících a zdá se, že se vyhrocení vztahů prohlubuje. Od Ahmadínežáda se odvrátil i jeho bývalý duchovní vůdce Mesbá Jazdí (tzv. "krokodýl"), který řekl, že Ahmadínežád zbloudil a je pod vlivem ďábla.

Za zmínku stojí i to, že deník Iran publikoval kontroverzní rozhovor s bratrem zesnulého generála Revolučních Gard, který přišel o život 12.11. během mysteriózního výbuchu na základně 40 km n

a jihozápad od Teheránu. Rozhovor byl v průběhu několika hodin pozměněn, s tím, že bratr zesnulého údajně popřel, že Tehrání Moghaddam právě testoval pokročilou balistickou raketu.

Nejzajímavější je ale dnešní zpráva, bohužel jenom v perštině: podle svědků, jež své zážitky popsali v blogu, se zadrženými zacházeli velice násilně a ošklivě a agenti jim vyhrožovali, že "co nevidět i Mahmúda Ahmadínežáda odvedeme se zavázanýma očima na policii".

Z dalších zpráv: přibližně tucet špionů bylo údajně odhaleno v Íránu a Libanonu, ale víc informací o tom moc není, co mi přijde divné s velkým propagandistickým potenciálem, který odhalení špionážních sítí obvykle mívá.

Generál Amir Alí Hádžízade, jeden z vysokých velitelů letectví Revolučních Gard se nechal slyšet v rozhovoru s polooficiální agenturou Fars, že "se modlí za izraelský útok na Írán", protože "Írán disponuje skrytou energií, kterou chce v případě útoku uvolnit, aby smetla nepřátele islámu do popelnice dějin". Doufám, že to je nadpřirozená síla Imáma Mahdího, který má určitě nějakou lampu se všemocným džinem a ne nějaké jiné svinstvo, asi si domyslíte jaké.

Smutnou zprávou je, že Alirezá Miándehí Sabúrí (na fotografii), jeden z demonstrantů z povolebních demonstrací, po více než dvou letech zemřel na následky svého zranění. Kulka ho zasáhla do hlavy když se pokoušel pomoci zraněným demonstrantům před základnou Basídžů "Ašúrá". Alirezá podstoupil operace, ale nebylo možné kulku úplně odstranit. Alirezá poté opustil Írán a v Turecku podal žádost o azyl v Německu, protože tam měl rodinu. Jeho žádosti vyhověno nebylo, místo toho ho poslali do Bostonu, kde zemřel úplně sám. Bylo mu 22 let.

Po dvou letech se ozval i otec další oběti, Araše Arkana. Araš byl uvězněn poté, co byl zadržen během demonstrací, když se pokoušel osvobodit zadrženého demonstranta. Po roce, dvou měsících a 26 dnech zemřel ve vazbě z důvodu neposkytnutí lékařské péče. Měl urgentní problém s ledvinami a zemřel na zástavu srdce.

Něco veselejšího na konec: ukázka dokumentu ze zkušenosti profesionálního amerického basketbalového hráče, který přijal nabídku hrát v Íránu. Jinak s ukázkami nejlepšího perského rapu!

Několik bodů k zamyšlení

2011-11-20T12:40:00.009+01:00

V sobotu 12. 11. 2011 krátce po jedné hodině odpoledne místního času základnou u obce Bídgáne 40 km na jihozápad od Teheránu otřásl silný výbuch. Při něm hned přišlo o život 17 lidí (další oběti patrně přibyly v těchto dnech na následky zranění, neboť agentura Mehr uvedla jména 21 obětí). Nejdůležitější obětí byl ale Hassan Tehrání Moghaddam, jeden z vysokých velitelů Revolučních Gard a vedoucí představitel raketového výzkumu, který kromě jiného pomáhal s raketovým programem i libanonskému Hizballáhu.

Jako důvod výbuchu byla nejdříve uvedena neopatrná manipulace při převozu munice. Tomu odporují výpovědi svědků, podle kterých výbuch byl jenom jeden a byl ohromující. Při výbuchu muničních skladů obvykle následuje ohňostroj řetězových větších a menších výbuchů. Rovněž proč by generál asistoval banálnímu převozu munice? Když se něco podobného stane, všichni spěchají s unáhlenými závěry, že to bylo dílem Mossadu, izraelské tajné služby, na základě žvanění nějakého nejmenovaného představitele. Když už nějaká rozvědka takovéto útoky plánuje, hned o tom bude informovat nějakého kolemjdoucího pisálka, aby měl Írán lehčí práci a milé agenty rychleji pochytal. Nejvíce mě pobavili izraelské výroky, které si hned incident připsali a chlubí se jím, jako kavka z Ezopovy bajky a vyhrožují dalšími. Zinscenovat obrovský výbuch uvnitř kasáren s přítomností jednoho z důležitých velitelů raketového programu v zemi, kde je vše prošpikováno špehy, musí být sakra dobrá práce.

Po týdnu promluvil bratr oběti, Mohammad Tehrání Moghaddam, který incident připsal nepovedenému testu pokročilé mezikontinentální balistické rakety země-země, na které Moghaddam pracoval. Projekt měl být již téměř dokončen. Detaily byly z webstránky deníku "Iran" po krátké době smazány a v tištěné verzi se neobjevily, ale stačilo to, aby si jich všiml autor zprávy v v angličtině zde). Zde je článek v perštině (můžete si to hodit do google translate, je to strašně děravý překlad, ale ta základní slovíčka a smysl vám to vyhodí), který tvrdí, že Mohammad Tehrání Moghaddam popřel to, co řekl. Otázkou je mimo jiné, zda je zpráva o raketách vůbec pravdivá (myslím, že tato verze je mnohem pravděpodobnější, než jiné). Pokud ano, zda pronikla nedopatřením, nebo schválně ji někdo pustil do éteru a vzápětí popřel. I v Íránu je hodně lidí, kteří by si válku přáli.

Zprávu českých online médií si můžete přečíst zde a zde. Obsahuje chybičky v přepisu, například jméno íránského raketového programu je Šaháb, ne Šabáb. Aš-Šabáb je jméno somálské teroristické organizace. Rovněž jméno nejdůležitější oběti by se mělo přepisovat jako Moghaddam, nebo Moqaddam, ale to jsou kosmetické vady, které občas pobaví.

Ještě vám zprostředkuji další zprávu. Ve stejný den byl syn bývalého prezidentského kandidáta Mohsena Rezáího Ahmad Rezáí nalezen mrtvý v hotelu v Dubaji. Tabnák, server patříci jeho otci sdělil, že byl Ahmad zavražděn, zatím co oficiální zpráva tvrdila, že spáchal sebevraždu. Na jeho těle byly údajně objeveny podezřelé stopy. Z vraždy byl opět obviněn Mossad, nicméně je velice důležité dodat, že Ahmad z Íránu odjel již před lety z důvodu otevřeného nesouhlasu s vládní politikou (přepis rozhovoru ještě z roku 1998 v angličtině, audio v perštině).

Ví se, že se Izraelci snaží íránský jaderný program zbrzdit, a že by mohli přikročit i k drastickým metodám, jako je fyzická likvidace klíčových vědců. Madžíd Šahriárí byl zabid před rokem, 29. listopadu 2010, útočníky na motorkách. Ardešír Hosseinpúr zemřel za záhadných okolností v Isfahánu 15. ledna 2007, byla uváděna otrava jedovatými plyny, i zde se spekulovalo o roli Mossadu, nebo i o tom, že byl přívržencem bývalého reformního prezidenta Chátamího a uvažoval o dezerci. Asi nejznámějším byl Masúd Alí Mohammadí. Byl kromě své profese i prominentním stoupencem opozičního politika Músavího. Je otázkou, zda byli tito lidé nebezpečnější z hlediska Mossadu, nebo spíše se Íránci báli, co všechno by mohli zveřejnit v případě, že dezertují.

Šahrám Amírí byl další spornou postavou. Celý příběh je poněkud podezřelý a všechny strany mlží ostošest. Amírí se "ztratil" během své pouti do Mekky na jaře roku 2009. Poté se vynořil asi za rok ve Washingtonu, kde se pokoušel přes pákistánskou ambasádu dostat zpátky do Íránu.

Americké zdroje tvrdí, že se do USA dostal s pomocí CIA, ale ze své vlastní vůle. Když se dostal zpátky do Íránu, samozřejmě tvrdil, že ho unesli proti jeho vůli, když byl vyslýchán a souzen kvůli zradě a špionáži pro nepřítele. Íránská tisková agentura Fars tvrdila, že naopak pracoval pro Írán a snažil se zjistit informace o plánech USA. Příběh je jako vystřižený z bondovky, nicméně krásně ukazuje, jak snadné je vše zamlžit zprávami v některých médiích citujících "nejmenovaný zdroj" z izraelské rozvědky. Samozřejmě sabotáže a útoky rozvědek nelze nikdy vyloučit, ale špetka kritického myšlení nikdy není na škodu.

Ještě další zprávy v češtině jenom heslovitě:

USA otestovaly hypersonickou střelu (konvenční), USA mají účinné bomby, proniknou 60 metrů tlustou betonovou zdí, USA chtějí prodat Emirátům silné bomby proti Íránu, Ministr obrany USA: Jsme proti útoku na Írán, Budeme bránit jaderný program, hrozí íránští studenti (bohužel jich tam moc nebylo, asi neměli dost autobusů), Írán zahájil cvičení protiletecké obrany, V Sýrii zjevně propukla naplno občanská válka a obecně události v Sýrii přispěly k ochladnutí vztahů mezi Tureckem a Íránem. Turecko vypovědělo podporu Assadovu režimu, poskytuje azyl uprchlíkům a na svém území pomáhá formování opozičních sil.

Dokumentární film o pořád živém odporu

2011-11-13T00:51:00.001+01:00

Zde pod tímto odkazem http://www.aljazeera.com/programmes/general/2011/11/2011118122637129536.html
na stránkách stanice Al Jazeera můžete najít zajímavý film o stavu opozice v Íránu po dvou letech od prezidentských voleb a následných nepokojů v létě 2009. V perštině s anglickými titulky. Vřele doporučuji.
Kromě toho vás zvu na koncert persko-evropsko-etnicko-eklektické, ale hlavně krásné hudby Šahába Toluího tento pátek 18.11.2011 v pražském klubu Mlejn. Více info zde: http://www.mlejn.cz/novinky/5-shahab-tolouie-world-music.html

Zpráva MAAE o Íránském jaderném programu

2011-11-10T17:39:00.003+01:00

Zde na této adrese najdete najdete ucelenou zprávu Mezinárodní Agentury pro Atomovou Energii o íránském jaderném programu a jeho pokroku za poslední roky. Až to stihnu přečíst a trochu o tom popřemýšlet (co v těchto dnech jde trochu těžce), tak o tom poreferuji, zatím moc nemám čas.

Několik lahůdek pro vaše domácí kino

2011-11-10T16:43:00.003+01:00

Na této stránce můžete zhlédnout online několik filmů v perštině s anglickými titulky. Film "My Tehran for Sale" (Můj Teherán na prodej) je film, kvůli němuž herečku Marzie Vafámehr chtěli odsoudit k trestu jeden rok vězení a 90 ran bičem, protože se ve filmu objevila bez šátku s vyholenou hlavou. Nakonec si odseděla pouze tři měsíce. Další film je "Nobody Knows about the Persian Cats" (Nikdo neslyšel o perských kočkách) o neveselém osudu íránské undergroundové hudební skupiny. Další je "The Night Bus" (Noční autobus), komorné drama o několika nepřátelských vojákách z války mezi Íránem a Irákem. Můžete vidět i film "There be Dragons" (Zde jsou draci), koprodukční film z období španělské občanské války ve které vystupuje krásná a velice talentovaná íránská herečka Golšifte Farahání. Varuju vás, jsou krásné, ale bohužel dost depresivní.

Cinkání pojistek

2011-11-08T00:04:00.008+01:00

Představte si, že držíte v ruce ruční granát. Takový ten typický vajíčkový, nebo ananasový. Má páčku podél těla a pojistku s kroužkem. Odstranění pojistky granát sice odjistí, ale pořád držíte páčku, která brání aktivaci rozbušky. Momentálně mám právě takový pocit. Ve tmě něčí ruka drží granát, a já pouze slyším cinkání kroužku od pojistky a nevím, zda již byla vytažena, nebo ještě ne... granát putuje z ruky do ruky, přehazuje si ho Írán, Izrael, USA, Saúdové, Rusové, Francouzi, Číňané a kdoví kdo ještě ... než někomu jednou upadne.

Podle mých informací by se zpráva Mezinárodní agentury pro atomovou energii měla týkat výzkumu a softvérových simulací odpálení rakety středního doletu (program Šaháb) s jadernou hlavicí. Uvidíme. Možná ne, možná vytáhnou něco jiného. Vyšetřování údajného teroristického útok na saúdského velvyslance ve Washingtonu ještě není u konce, a v Sýrii se zatím žádný pokrok nezaznamenal, jediné co přibývá, jsou mrtví.

V průběhu uplynulých let již několikrát byla situace napjatá, ale nyní jsme katastrofě asi nejblíž. Nyní, když mluvím s přáteli, atmosféra se dá krájet nožem. Budíme se ze spánku uprostřed noci nebo do studeného rána a zavalí nás vše, co jsme se večer snažili zahrabat někam do hloubky vědomí. Už nemáme chuť číst články o tom, jak John Bolton a kdoví jaký senátor plně podporuje Izraelský "obranný" útok na jaderná zařízení a jiní zase ne příliš přesvědčivě tvrdí, že vojenská intervence není na programu a musíme dát další šanci diplomacii a sankcím. Rusové jsou proti, jako vždy, a je to jeden z mála momentů, kdy s nimi musím souhlasit. Francouzi jsou rovněž proti, asi ze strachu, že by přišli o výhodné kontrakty, jež má firma Total s íránskou vládou na dovoz levné ropy. Nevím proč, ale mám takový divný pocit, že již kdesi bylo rozhodnuto.

Kouříme cigára jedno za druhým, mlčíme a díváme se někam do tmy, kde v dálce tušíme naše spící přátele a rodiny... a nasloucháme cinkání pojistek...

Několik fotografií z Íránu

2011-11-06T23:00:00.006+01:00

Milí přátelé, zde, na Flickru (doufám, že odkaz funguje) můžete vidět pár mých fotek z Íránu, jsou hlavně z Isfahánu, Šírázu a Persepole. Uznávám, že asi nejsou moc reprezentativní a to z několika důvodů. Jsou to spíše fotky soustředěné na architekturu a umění, je jich tam zatím málo z důvodu kapacitního omezení, takže budu muset asi něco pak mazat a přidávat, aby tam bylo trochu ze všeho. Rovněž tato místa vypadají tak nějak opuštěně. Je to z toho důvodu, že byly foceny mimo hlavní turistickou sezonu, takže ta hromada lidí, která se tam obvykle hemží, již poslušně sedí v práci nebo ve škole. Z pochopitelných důvodů vynechám osobní fotky a musím vybírat to, co je podle mne nejzajímavější, ale třeba se mnou nemusíte souhlasit. Nevadí, zkusím to pak updateovat, aby to nebylo vše na jedno brdo.

Průzkum veřejného mínění

2011-11-05T21:49:00.006+01:00

Milí přátelé, pokud čtete noviny, nebo Vás aspoň trochu zajímají zprávy, možná jste zaslechli, že se zase mluví o možnosti napadení Íránu z důvodu pokroku v jaderném programu, skutečné i fiktivní podpory terorismu, nedodržování lidských práv, nevyslovené, ale patrně důležité je i ovládnutí ropních a jiných nerostných zdrojů a z dalších skutečných, nebo smyšlených důvodů. Rovněž se Chámeneí snaží těsně před volbami změnit politický systém z prezidentského (s prezidentem jako jedním z posledních aspoň pro forma volených činitelů) na parlamentní, kde prezidenta nebude potřeba a Chámeneí premiéra kdykoliv vymění. Reformistickým stranám stejně ani nebylo umožněno v parlamentních volbách kandidovat. Všechny tyto zprávy mne zneklidňují, bohužel nezbývá než čekat, jak se situace vyvine. Je možné, že to je jenom další snaha o zastrašení.
Jak jste si možná všimli, na stránce přibyla anketa, kde můžete vyjádřit svůj názor na celou problematiku. Doufám, že moje práce za celý ten čas měla alespoň nějaký smysl. Třeba nemusíte se mnou ve všem souhlasit, ale aspoň Vám situace nepřipadá tak černobílá, jako mnoha lidem z obou extremních názorových skupin (myslím ty, co by nejraději všechny země Blízkého východu vybombardovali versus ty, kteří slepě fandí jakémukoliv režimu, stačí, aby byl protiamerický). Pořád budu tvrdit, že skutečnými oběťmi celé situace jsou běžní Íránci, sevření mezi dvěma mlýnskými kameny, doma drceni režimem, v zahraničí pokládáni za teroristy a nyní ohrožováni válkou. Bohužel, jakkoliv jsou milí a hodní, nejsou dokonalí a je to trochu i jejich chyba, že se nedokáží sjednotit, pořád se jenom hádají, jak to řekl jeden kamarád: "dokážeme se sjednotit a bojovat za tak druhořadé věci, jako je zachování názvu Perského zálivu (proti názvu Arabský záliv), nebo se hodiny dokážeme hádat, kterou vlajku má Írán používat, ale když jde o boj za změnu režimu, všichni se rozhádají a tito nechtějí spolupracovat s tamtěma a všichni kromě naší strany jsou zrádci." Cesta je trnitá, ne všem se po ní chce kráčet v první linii a čekají že se svezou na něčích zádech. A hlavně, asi ještě nejsou všichni připraveni na nutnost uznání plurality názorů všech lidí, kteří íránskou společnost tvoří a a priori vylučují jisté skupiny ještě dříve, než by vůbec došlo na lámání chleba a možnosti vůbec vytvořit nějakou novou vládu. Jak říká vtipné perské přísloví: nejdřív vykopej studnu, pak ukradni věž (minaret, zvonici). PS: Na fotce je můj milý Teherán. Nedovedu si představit, že by tam měly padat bomby...

Gesto, které vás může stát kariéru a pěkně bolet.

2011-11-05T15:05:00.002+01:00

Mnozí Íránci jsou veselí a velcí šprýmaři, ale nyní se jim to vůbec nevyplatilo. Dva hráči fotbalového týmu Persepolis pozapomněli, že se nachází před televizními kamerami a na nabitém stadionu. Sice na stadionu nebyly žádné dámy, které by mohlo gesto pohoršit, neboť je ženám účast na zápasech zapovězena, gesto však neušlo zrakům bigotní mravnostní policie a kleriků. Při oslavě gólu Mohammad Nosratí chytil za hýždě Šejse Rezáího a poté to Rezáí opakoval na jiném hráči.
Inkriminované gesto můžete v celé jeho kráse zhlédnout zde:

Bohužel je jakýkoliv projev "intimity" mezi muži v Íránu, jakkoliv běžný a míněný jako žert, považován za projev homosexuality, jež je trestána smrtí, nebo řešena nucenou operativní změnou pohlaví jednoho z mužů na ženu. Nezdá se mi, že by kterýkoliv z hráčů byl homosexuálem, ono je to i v podstatě jedno, nicméně však nyní fotbalistům za takový "obrovský" prohřešek hrozí doživotní distanc a veřejné bičování.
Zpráva v češtině zde.

Interview Euronews s M.Ahmadínežádem

2011-11-05T10:55:00.003+01:00

Zdroj: http://www.euronews.net/2011/08/04/ahmadinejad---the-full-exclusive-interview/
(za překlad a trpělivost s pro mne nesnesitelným textem velice děkuji jedné milé čtenářce)

Iránsky prezident Mahmoud Ahmadinejad čelí politickej izolácii uprostred brutálneho boja o moc v Iráne, ktorý je mrzačený medzinárodnými sankciami, všeobecne obviňovaný z neúprosného porušovania ľudských práv a ohrozovaný nukleárnymi ambíciami vládnuceho režimu. V exkluzívnom rozhovore pre euronews hovoril prezident o širokej škále otázok vrátane súdneho pojednávania s bývalým Egyptským prezidentom Hosnim Mubarakom a medzinárodných vzťahov Iránu s Európu.

Jon Davies, euronews: Pán prezident, môžem začať s pôsobivými zábermi, ktoré sme dnes videli na Iránskej TV, v TV vysielaní po celom Blízkom východe a na celom svete? Videli sme bývalého Egyptského prezidenta Hosniho Mubaraka, ležiaceho na posteli v zamrežovanej cele, čeliaceho obvineniam z korupcie a masovej vraždy. Aké boli vaše myšlienky, keď ste sledovali tieto zábery?

Mahmoud Ahmadinejad: Musím vyjadriť smútok nad tým, že podaktorí vedúci predstavitelia majú natoľko poškvrnený vzťah so svojimi ľuďmi, že sa dostali až sem. Mali by sme vyjadriť žiaľ nad manažmentom niektorých národov, ktoré musia súdiť svojich vodcov, aby dosiahli určitú úroveň slobody. Dúfam, že celosvetový riadiaci aparát bude do istej miery korigovaný, tak aby svetoví lídri pochádzali z ľudu, pracovali pre ľudí a spolu s ľuďmi. Dúfajme, že konflikty a boje medzi ľuďmi ustanú.

en: Boli ste rád, že bol Hosni Mubarak privedený pred súd aby sa spravodlivosti učinilo zadosť?

ma: Čo sa týka tejto záležitosti, nemáme žiadny konkrétny názor. Je nám ľúto, že práca manažmentu viedla u niektorých národov k odcudzeniu medzi vodcami a ľudom.

en: Sýria je ďaľším príkladom. Pán prezident. Vidíme tu prebiehajúce povstanie, rovnako ako v mnohých ďaľších krajinách na Blízkom východe – prebiehajúce povstania sú aj značne krvavé. Myslíte si že prezident Assad zvláda túto situáciu dobre?

MA: Veríme, že národy majú právo na slobodu, mali by mať možnosť slobodnej voľby a žiť v spravodlivej spoločnosti. Súčasne však veríme, že národy Blízkeho východu by boli schopné si sami svoje vlastné problémy vyriešiť, ak by sa im nezasahovalo do ich vnútorných záležitostí. Množstvo problémov, ktorých sme boli svedkami v minulosti aj v súčasnosti, bolo spôsobených práve takýmto cudzím zasahovaním. Ak sú niekde problémy, mali by sme ich korene hľadať predchádzajúcich intervenciách, v minulých zásahoch.

en: Hovoríte, že ľudia majú právo vzniesť námietky voči svojej vláde a my sme toho boli svedkami pred dvom rokmi v Iráne v roku 2009. Myslíte si, že to čo sa deje všade na Blízkom východe sa môže stať aj v Iráne, alebo ste presvedčený že u Vás je situácia stabilná?

MA: To čo sa udialo v Iráne je odlišné od udalostí v iných krajinách. V Iráne sme mali úplne slobodné voľby. Boli to najslobodnejšie voľby na svete. Zúčastnilo sa ich viac než 85 percent ľudí. Volilo 40 miliónov ľudí a týchto 40 miliónov Iránskych občanov tu spolu žije. Avšak ničenie budov, áut a útoky na ľudí sú zakázané vo všetkých krajinách. Je prirodzené, že polícia a súdnictvo zasiahli.

en: Ja nevravím, že situácie sú si podobné. Nie sú, dokonca aj situácie v jednotlivých krajinách kde boli povstania sú rozhodne rôzne. To čo vravím pán prezident je, že ja tu vidím paralelu, pretože to čo môžeme vidieť na uliciach je národná nespokojnosť. Ano, ako ste práve povedali, boli tu voľby. Ľudia boli nespokojní s ich výsledkom a chceli svoju nespokojnosť vyjadriť, nemali však právo tak spraviť a stále nemajú?

MA: Áno, v súlade s našimi zákonmi existujú zákonné spôsoby ako vyjadriť svoje námietky a legálne úrady ktoré sa zaoberajú sťažnosťami v priebehu volieb. V Európe môžeme taktiež vidieť demonštrácie a vidíme, že polícia zasahuje veľmi ostro. Myslíte si, že sa v Európe niečo zmení? Sú Európania spokojní so svojimi vládami? Môžu zmeniť svoje vlády?

en: Áno, môžu. Myslím, že z pohľadu Európskej únie je rozdielom možno napríklad to, že vedúci predstavitelia opozičných strán a tí čo nesúhlasia s vládou nebývajú kvôli svojim politickým aktivitám nutne zatknutí a držaní v domácom väzení alebo vo väzení. Majú právo byť politicky činní a vyjadriť svoje politické názory bez strachu alebo hrozby násilia, či zatknutia alebo iného porušovania ich ľudských práv. Myslím, že práve toto je ten rozdiel viditeľný z vonka, mimo Iránu.

MA: Myslím si, že v Európe sú dokonca pár krokov vpredu, vlády nepovolia opozícii ani len vzniknúť, sformovať sa. Tí, ktorí vyjadria svoje názory na základné Európske problémy, sú zatvorení do väzenia. Napríklad, všetky súčasné záležitosti jednotlivých regiónov sveta sú založené na tom čo sa udialo v druhej svetovej vojne. Je ľuďom dovolené písať pravdu a realitu o druhej svetovej vojne? Alebo, môžu robiť opatrenia proti obvyklým spoločenským poriadkom? Som si istý, že nemôžu, ale v Iráne Ľudia prejavujú svoje námietky legálnymi cestami a prihliada sa na ich sťažnosti. Hoci v súčasnosti sú nejakí vedci vo väzení kvôli vyjadreniu ich historických názorov.

en: Ok, toto je úplne odlišný smer dotazovania. Pýtali ste sa, či v Európe dokázala niekedy opozícia zvrhnúť vládu? Nuž, zhruba v tomto čase minulý rok v Británii vodca opozície David Cameron zvrhol vládu vo voľbách a stal sa lídrom. Tak, to je odpoveď na otázku, ktorú ste položili pred chvíľkou. Ak sa môžem pohnúť ďalej, pán prezident.....

MA: Oni nie sú opozícia. Opozícia, to sú tí, ktorí boli zbití na uliciach Londýna. Študenti, ktorí boli zbití a mali krvavé tváre. Kto počúva ich vyhlásenia v Európe? V Grécku, Španielsku, Taliansku, kto načúva slovám a vyhláseniam ľudí? Nikto ich nepočúva. Uznajte, čo vravím.

en: Takže vy hovoríte, že protesty namierené proti úsporným opatreniam ktoré sme videli v Grécku, ako ste celkom správne poznamenali, a v Londýne z rôznych príčin sú rovnakého charakteru ako tie čo sme videli v Iráne v 2009 roku?

MA: Nie, nie. Situácia v Európe je oveľa horšia....

en: Prepáčte, mohli by ste to objasniť? Situácia v Európe je oveľa horšia, alebo situácia v Iráne v r.2009 je oveľa horšia?

MA: Práve sa to pokúšam vysvetliť. Je to pravda. Väčšina ľudí v Európe platí „pokutu“ kvôli problémom v ktorých nehrajú žiadnu rolu. Ľudia neurčujú politické a ekonomické stratégie. Ľudia nemajú žiaden profit z ekonomickej tvorby zisku ale platia za ňu. Keď namietajú, sú zbití, toto je skutočne zlé. Ľudia v Európe nezničili telefónne búdky, iba vzniesli veľmi jednoduché námietky. Myslím, že by sme sa mali pokúsiť nájsť koreň problému a vyriešiť ho.

en: Ako hovoríte. V Európe je veľa ľudí, ktorí platia za chyby druhých v Európe a USA. Som zvedavý, či by bolo možné povedať to isté aj o Iráncoch, ktorí počas svojich obyčajných životov každodenne platia cenu za pokuty a sankcie uvalené na Irán minulý rok? Obchodné embargo, chladné medzinárodné vzťahy, ktoré máte s mnohými krajinami? Nehovorím, že so všetkými, ale s mnohými. Nie sú to bežní obyvatelia Iránu, ktorí každodenne platia cenu za toto všetko?

MA: Áno, je to pravda, ľudia Iránu platia cenu za chybné politické postupy Európskych lídrov.

en: Nie vaše, pán prezident?

MA: Toto sú chybné politické stratégie Európskych lídrov. My sme neurobili nič zlé. Už je to 30 rokov, čo sú niektorí Európski lídri proti nám. Úprimne, prečo sú proti nám? Je to preto, lebo sme slobodní? Lebo my máme demokraciu? Lebo sme vyhnali jedného ich priateľa – bývalého šáha? Pretože sme proti expanzným stratégiám niektorých Európskych krajín? Pozrite na Afganistan a Irak – aký bol ich priestupok? Myslím, že politika prevádzkovaná niektorými Európskymi lídrami spôsobila problémy niektorým Európskym národom a rovnako aj ďalším národom.

en: Ak prepáčite pán prezident, toto vyznieva akoby bolo všetko vinou niekoho iného a akoby ste Vy nehrali v tomto vôbec žiadnu rolu. Znie to takmer akoby sa jedného dňa OSN a bezpečnostná rada zobudili a rozhodli sa uvaliť na Irán sankcie. Ale ja som si istý, že tu bola hraná nejaká úloha, pravdepodobne tu v prezidentskom paláci, nie?

MA: Nie, nezobudili sa len tak jedného rána. Amerika bola proti nám viac než 30 rokov. Kto 9 rokov podporoval Saddáma vo vojne proti Iránu? Počas deviatich rokov to bola Amerika a niektoré európske vlády. Pokračujú iba v rovnakých stratégiách. Musím položiť úprimnú otázku – mali tieto stratégie niektorých európskych krajín a Ameriky právo za posledných 32 rokov byť namierené proti Iránu? Boli sme niekedy agresorom inej krajiny? Napadli sme niekedy inú krajinu? Začali sme niekedy vojnu na hraniciach s Európou? Nie. Vždy sme dúfali že budeme mať čestné a priateľské vzťahy. Verím, že európski lídri si uvedomia, že Šáh sa nikdy nevráti späť do Iránu.

en: Šáh bol viac než pred 30-timi rokmi, pán prezident...

MA: Mali sa pridať k Iránskemu ľudu v období po Šáhovom Iráne. Myslím, že problém môže byť vyriešený iba po obojstrannom uznaní a vzájomnom rešpektovaní.

en: Aká je vaša pozícia doma, teraz v druhej polovici vášho obdobia v úrade prezidenta? Je vaše postavenie v Iráne silné?

MA: Robíme si svoju povinnosť. Každú minútu slúžime ľuďom.

en: Ale predsa len tu je trhlina medzi vami a parlamentom, nie je tak? Je to viditeľné aj zvonka. Je tu rozširujúca sa štrbina medzi vami a najvyšším vodcom. Oslabuje to vašu pozíciu?

MA: Myslím, že v slobodnej spoločnosti sa takéto veci dejú. Medzi parlamentom a vládou by vždy mali byť diskusie. Je to zlé mať slobodný parlament a slobodnú vládu? V Iráne je pozícia lídra jasná. Nie sú tu žiadne rozdiely. Sme slobodná spoločnosť, v ktorej každý môže vyjadriť svoj názor. Nie je tu žiaden problém. Všimli ste si, že parlament dnes hlasoval pre štyroch nových ministrov? Boli zvolení vysokým počtom hlasov, takže v našej krajine je sloboda.
en: Aj pre Mirhosseina Moussaviho, ktorý je domácom väzení je sloboda? Je sloboda aj pre Mehdiho Karoubiho v domácom väzení? Aj oni majú možnosť slobodne vyjadriť svoju opozíciu? Je evidentné, že sú to vaši oponenti, ale nemôžu slobodne oponovať z väzenskej cely či stráženého domu?

MA: V každej krajine sú väzni. U vás v Británii nie sú?

en: Áno, pán prezident, ale ja hovorím o väzeniach vo vašej krajine, o tých v ktorých sú zatvorení pán Moussavi a Karoubi.

MA: Väzenia sú všade. Problémy sú so súdnictvom. Justícia v Iráne je nezávislá. Nemám právo zasahovať do rozhodnutí sudcov. Máme konkrétne zákony, na základe ktorých sa môžu ľudia a súdnictvo navzájom ovplyvňovať. Ak sa pýtate na môj osobný názor, dúfam a želám si aby na svete nebol ani jeden väzeň.

en: Vrátane Iránu?

MA: Na celom svete. V Abu Ghraib. Vo všetkých skrytých väzeniach v Európe.

en: Pán prezident, čo sa chystáte urobiť, aké úsilie vyviniete aby ste sa uistili, že vaše vytúžené želanie sa začne uskutočňovať tu v Iráne a s ľuďmi, ktorí sú vo väzení jednoducho len kvôli tomu, že vyjadrili svoje vlastné názory, čo je v každej demokratickej krajine na svete bežné?

MA: Nikto nie je vo väzení iba pre to že vyjadril vlastný názor. Podľa našich zákonov je ľuďom povolené vyjadrovať svoje názory. Môžete zostať v Iráne týždeň a čítať noviny. Možno v nich čítať a vidieť tú najradikálnejšiu kritiku proti prezidentovi. Je tu množstvo rôznych ľudí, ktorí bez strachu kritizujú prezidenta. Takže v Iráne je sloboda na najvyššej úrovni. Nehovorím, že sme na ideálnej úrovni, ale sme na tom o veľa lepšie než mnohé Európske krajiny. Po celom svete je možné vidieť isté spoločné problémy. Nikto nemôže tvrdiť že má ideálne súdnictvo a spravodlivosť. Odopieranie spravodlivosti je všeobecný problém po celom svete. Čo sa týka súdnictva, patríme my medzi najlepších.

en: Takže teda môžete súperiť s európskymi krajinami a európskou demokraciou. Rád by som vedel, čo konrétne očakávate, čo by ste chceli vidieť obzvlášť medzi Iránom a Európskou úniou.

MA: Dúfame, že budeme mať dobré vzájomné vzťahy. Chcem jasne povedať, že časy koloniálnej nadvlády skončili. Obdobie otrokárstva taktiež pominulo. A povojnové obdobie (2.sv. vojna) rovnako skončilo. V súčasnosti by s celý svet mal podieľať na riadení sveta. Všetky krajiny by mohli prispieť. Všetky by mali pomôcť vybudovať lepší svet. Veríme, že svetová ekonomika by mohla byť riadená oveľa lepšie. A rovnako by mohlo byť oveľa lepšie riadené aj svetové politické prostredie. Veríme, že namiesto nepriateľstva by sme všetci mali byť priateľmi, prečo nemôžeme byť všetci navzájom priatelia? Čo je dobrého na nepriateľstve? Mali by sme spoločne priložiť ruky k dielu a čestne a spravodlivo riadiť svet. Každý by mal byť rešpektovaný.

en: Konkrétne pán prezident, je niečo čo by ste rád videli medzi Iránom a Európskou úniou okrem priateľstva a podania rúk? Je tu niečo konkrétne, čo by mohlo prospieť napríklad Iránskemu ľudu?

MA: Verím, že vzťahy medi Iránom a Európu by nemali byť ovplyvnené Amerikou. Európania trpeli počas druhej svetovej vojny, zaplatili cenu za škody spôsobené druhou svetovou vojnou, ale Američania z vojny profitovali. My susedíme s Európu. Chceme mať s Európu vybudované priateľské väzby. Súčasný stav a podmienky v Afganistane nie sú záujme v nikoho. Ľudské práva Afgáncov by mali byť rešpektované a problémy v ich krajine by mali byť vyriešené.

en: Je podmienkou pre európske krajiny ktoré sú členmi NATO v Afganistane , že mali odísť ešte pred tým ako by im bola podaná priateľská ruka?

MA: Nie, nie, nie. Toto je podnet na spoluprácu. Veríme, že európske krajiny sa stavajú do zlého svetla tým, že sú voči nám nepriateľské. Môžeme mať veľmi dobré ekonomické vzťahy. A taktiež môžeme mať veľmi dobré politické vzťahy.

en: Chcete predať Európe svoju ropu, je tak?

MA: Prečo by sme mali byť nepriateľskí? Keď to chcú. My netrváme na ničom. Viete, že ropa nie je niečo čo by malo byť predávané na medzinárodných trhoch. Je veľa záujemcov o ropu. Toto všetko sú iba výhovorky s cieľom zlepšiť priateľstvo. Môžeme spolupracovať na technickej úrovni, politickej úrovni a dokonca kultúrnej úrovni. My sme nikdy nemali žiadny problém s Európanmi. Ublížili niečím Iránci Európanom? Nie. Iránci nikdy neublížili Európanom. Avšak niektoré európske vlády veľmi ublížili Iránu. Takže my sme sa vždy museli pozerať dopredu, do budúcnosti.

en: Ste pripravený podať v blízkej budúcnosti priateľskú ruku USA – krajine s ktorou nemáte riadne diplomatické vzťahy už 30 rokov? Taktiež nezabudnime, že je to krajina s najväčšou ekonomikou na svete, ktorá by mohla Iránu prospieť. Je teda nejaká šanca, že by ste im mohli čoskoro podať priateľskú ruku?

MA: Veríme, že medzinárodné vzťahy by mali byť priateľské a toto je našim základným princípom. Ale Američania a ich vláda sú zmätení, popletení. Nevedia čo majú robiť. Nesledujú jasné politické stratégie. Oni boli tí ktorí prerušili vzťahy s nami. Američania si mysleli, že ak prerušia s nami kontakty, tak to Irán zničí. Od vtedy prešlo 31 rokov a my tu stále sedíme. Iránsky národ robí pokroky. Veríme, že americká vláda my mala zmeniť svoju politiku. Mali by do istej miery rešpektovať druhých a zachovávať spravodlivosť.
en: Pri všetkej úcte pán prezident, ohľadom nukleárnej otázky ktorá trápi nie len USA, keď tvrdíte niečo a zdá sa, že robíte niečo iné, to sú práve podmienky ktoré nikoho nepodnecujú aby bol priateľskejší a podával mierovú ruku.

MA: Prečo? Čo zlé sme urobili?

en: Nuž, obzvlášť v súvislosti s nukleárnym programom, vy hovoríte – a ja nemám príčinu vám neveriť.....

MA: Je nukleárna aktivita zakázaná?

en: Ja som nepovedal, že je zakázaná. Dovoľte mi to vysvetliť. Tvrdíte, že váš nukleárny program smerovaný na mierové využitie, na produkciu elektrickej energie a nikto nemôže tvrdiť, že to nie je mierový cieľ. Avšak západní vedci mimo Iránu si myslia, že obohacujete urán na takú úroveň (konkrétne 20%) ktorá nemá nič spoločné s mierovým využitím, mierovou produkciu energie pre potreby mierumilovných ľudí. Takže situácia je nasledovná, na jednej strane verejne vyhlasujete že chcete jadrovú energiu využívať na mierové účely. A na druhej strane sa zdá, že robíte niečo čo má iba jediný cieľ, a to je zostrojenie bomby.
MA: Položili ste mi veľmi dobrú otázku. Cítil som, že to bola veľmi úprimná otázka. Dovoľte mi to vysvetliť. Tak po prvé, tí čo tvrdia že smerujeme k vojenským aktivitám nie sú západní vedci, sú to západní politici. Takže ak si to dáte do kontextu s nepriateľským postojom západu voči Iránu...

en: Obohacuje Irán urán na 20%?

MA: Áno.

en: Plánujete strojnásobiť produkciu takto obohateného uránu?

MA: Produkcia 20%-ného uránu je zameraná na mierové využitie, do reaktoru ktorý vytvára rádioaktívne kvapky. Produkuje iba kvapky. 20% nepostačuje na nič iné, iba na lieky a poľnohospodárske účely. Krajiny ktoré dokážu obohacovať urán môžu produkovať urán akéhokoľvek percenta. Toto je vybavenie ktoré máme. Súčasne sa však nachádzame medzi tými pár krajinami ktorých aktivity sú kontrolované kamerami Medzinárodnej agentúry pre atómovú energiu. Keď hovoríme, že nemáme v úmysle zostrojiť bombu, myslíme to úprimne a čestne. Veríme, že ak v súčasnosti niekto chce zostrojiť bombu, je bláznivý alebo šialený. A to z dvoch dôvodov. Jedným dôvodom je, že tí čo majú bomby sú vo vážnejšom nebezpečenstve než tí čo ich nemajú. Bomby ktoré s nachádzajú na území Nemecka, Belgicka, Talianska a ďalších európskych krajín sú vážnou hrozbou pre všetky európske krajiny. Atómová bomba je proti všetkým ľudským bytostiam. A druhým dôvodom je, že nukleárna bomba je zbytočná, nepoužiteľná a neefektívna. Sionistický režim má nukleárne zbrane. A uspel pri tom vo vojne proti Gaze? Zabezpečili mu jeho nukleárne bomby víťazstvo v 33 dennej vojne proti Libanonu? Dokázali nukleárne bomby bývalého Sovietskeho zväzu zachrániť túto krajinu od kolapsu?
Nukleárne bomby boli používané pred 60-timi rokmi na zabezpečenie prevahy pri politickom porovnávaní, ale v súčasnosti nemajú už žiadnu hodnotu. Myšlienka má hodnotu, verejná mienka má hodnotu, ľudské bytosti majú hodnotu. Veríme, že v budúcnosti nikto nebude schopný použiť nukleárne bomby. Veríme, že toto je koniec príbehu.

Jak provést břídilský falešný teroristický útok

2011-10-19T20:18:00.005+02:00

Zdá se, že okurková sezona skončila i na Blízkém východě a za poslední dva týdny médii proletělo hned několik zajímavých zpráv: zpráva o zvýšení produkce uranu obohaceného na 20% v Íránu a reakce na ni, velice negativní zpráva zvláštního komisaře OSN pro lidská práva pro Írán Ahmada Šahída a posledně o údajně připravovaném teroristickém útoku na život saúdského velvyslance Adela Al Džubejra ve Washingtonu. Společně se zhoršující se situací v Sýrii si nemyslím, že je toto načasování čirou náhodou.

Nyní si dovolím přednést několik argumentů a detailů o celém případu, jež do obrazu prostě nesedí.

I mezi íránskými experty vládne nezhoda, někteří se domnívají, že v útoku Írán prsty má z důvodu hluboké vnitřní krize, jiní ji vylučují jako podvrh Američanů a Saúdů s cílem zpřísnit již nyní tvrdé sankce, případně celou věc pohnat ještě dál. Návrh na projednání v Radě Bezpečnosti byl Saúdy podán velice rychle, navzdory velkým dírám v důkazových materiálech o celém připravovaném útoku (chybí části nahrávek rozhovorů a podobně). Podle svědků mělo kromě atentátu dojít i k organizaci zásilky opia, nicméně důkazový materiál o tom údajně nikdy nebyl pořízen.　

Útok měl být proveden příšlušníky mexického drogového kartelu Zetas a měl spočívat v zabití velvyslance Džubejra bombou ve frekventované restauraci ve Washingtonu a poté bombových útocích na velvyslanectví Saúdské Arábie a Izraele. Arbabsiár Mexičanům převédl jako zálohu 100 tisíc dolarů a celý útok měl stát jeden a půl milionu dolarů. Z kontaktní osoby Mexičanů se však vyklubal agent americké protidrogové jednotky.

Rozeberme si však do detailů tento údajný teroristický útok.

Jedním z hlavních prostředníků a organizátorů útoku měl být Mansúr Arbabsiár, 56, občan spojených států íránského původu, rozvedený obchodník s ojetými vozy, pronásledovaný složenkami, jež nezaplatil a známý svou roztržitostí. V minulosti několikrát zadržený za dopravní přestupky, ale dohromady nic vážného. Tedy to nebyl žádný náboženský ideolog, ani teroristický "mozek" typu Imáda Mugníji, spíše looser, ideální oběť, jež se nechá nalákat na vidinu lehkého výdělku. Poslední rok strávil v Íránu, kam se odstěhoval po svých obchodních neúspěších a známým se pochlubil, že tam vydělává slušné peníze. Byl zatčen poté, co chtěl odletět do Mexika, aby tam domluvil detaily operace.

Další osoby spojeny s útokem by měl být Abdol Rezá Šahlájí, bratranec Arbabsiára, Hámed Abdollahí, Ghásem Solejmání a Alí Gholám Šákúrí, jenž má být členem Quds Force, specializované a obávané jednotky Revolučních Gard pro zahraniční operace.

Teroristické útoky, za nimiž Quds stál, se udály většinou na nejbližší půdě, t.j. v Iráku, Libanonu, Saúdské Arábii, nebo v méně exponovaných místech a byly plánovány jednotkami Quds a provedeny neíránskými, nicméně šíitskými spojenci a Írán vyvázl s čistým štítem. Využití mexického drogového gangu pro nějakou strategickou operaci, navíc na americké půdě v této optice připadá nepravděpodobné a nezapadá do schématu jejich chování. Velvyslance Saúdské Arábie lze zabít i jinde, a mnohem snáz, než ve Washingtonu. Navíc tak specializovaná jednotka, jako Quds má určitě mnoho lepších odborníků než nějaký břídilský obchodníček z Texasu, jež se navíc hned ke všemu přizná.

Írán, jak již bývá tradičně, útok připsal teroristické opoziční skupině MEK. Chámeneí však jedním dechem dodal, že by odpověď Íránu v případě neadekvátní akce ze strany USA byla tvrdá. Íránská vnitřní politika je nyní v zajetí příštích voleb. Po zkušenostech s Ahmadínežádovými výstřelky se Chámeneí vyslovil, že by mohl přikročit i ke změně politického systému z prezidentského (přímá volba prezidenta voliči) k parlamentnímu. Tento krok by oslabil, nebo odstranil funkci prezidenta (v podstatě posledního voleného představitele) a nahradil ji premiérem, jež by byl kdykoliv odvolatelný a nahraditelný v případě neposlušnosti. V případě krize by se Íránu válka možná i hodila, ale k jejímu vyvolání by musela vláda podniknout úplně jiné kroky.

Na základě sledování chování a rétoriky, Írán nemá zájem podnikat otevřené teroristické útoky, ani se k nim hlásit. Celou svojí zahraniční propagandu staví na tom, že se stylizuje do role oběti, toho, jenž je ponižován sankcemi, osočován a křivě obviňován. Když už došlo k nějakým incidentům, Íránci se posnažili, aby k nim podle možnosti došlo na íránské půdě, vodách, případně vzdušném prostoru a tak se mohli prohlásit za "napadené". I v případě, že by teoreticky Írán chtěl vyvolat válku, potřeboval by podporu svých obyvatel, a tu teroristickým útokem nezíská.
Írán i skupiny typu Hizballáh, který pomáhal zakládat a dodnes finančně i jinak podporuje, prohlašuje za nezávislý místní odboj.

V minulosti podnikala íránská vláda atentáty na své úhlavní nepřátele v zahraničí. Byli to disidenti a političtí vůdcové opozičních skupin, zmíním hlavně případ Mykonos, případ, který by mohl sloužit za vzor podobné akci. Při této akci byli 17.9.1992 v berlínské restauraci Mykonos zabiti čtyři osoby, Sádegh Šarafkandí, Fattah Abdolí, Homajún Ardalán a jejich tlumočník Núrí Dehkordí. Při atentátu byly použity střelné zbraně s tlumiči, ne bomba. V místnosti byly i další lidé a ti útok přežili. Další útoky byly například vražda ubodáním bývalého premiéra Šápúra Bachtiára a jeho spolupracovníka Abdula Rahmána Borúmandího v Paříži v roce 1991, Kázema Radžavího z organizace MEK, prince Šahriára Šafíka (bratrance posledního šáha), všichni byly zabiti střelnou zbraní, nebo ubodáni, tedy vraždy byly přímé a cílené, bez zbytečných ztrát na životech. Bombu jako vražednou zbraň použili při vraždě Bižana Fazelího. Bomba vybuchla v obchodě s perskými videokazetami v Londýně. Nicméně bombový útok na veřejném místě s cílem odstranit jednoho člověka není pro Íránce typický.
Pokud by za celým případem skutečně stál Írán, další otázkou je, co mohl zabitím velvyslance docílit. Al Džubejr nebyl členem královské rodiny, ani neměl přímý vliv na politiku Saúdské Arábie. Pokud si nechtěl přímo koledovat o sankce, nebo útok, strategický význam je minimální.
Jedním z dalších možných vysvětlení je, že by to mohla být individualistická akce několika lidí bez vědomí velení Revolučních Gard. Otázkou je, co tím vším chtěli, nebo mohli dosáhnout. Připadá nepravděpodobné, že by jednotlivci, nebo nějaká omezená skupina mohla mít širší strategický záměr.
Asi nejpravděpodobnější možností je, že v celé akci šlo pouze o drogy. Není vůbec novinkou, že se Revoluční Gardy angažují v obchodu s narkotiky, takže to může být uvěřitelným jádrem celé kauzy. Domalovat k tomu teroristický útok není vůbec těžké. Stačí trochu fantazie a váleční štváči přišli ke krásné zámince jako slepý k houslím.
"Útok" nahrál do karet právě nejvíce Saúdům, tradičním rivalům Íránu v regionu. Soupeří s ním v místních konfliktech a podporují lídry a obyvatele sunnitského vyznání ve smíšených šíítsko-sunnitských oblastech (Irák, Bahrajn, Sýrie atd.), soupeří s ním v oblasti vývozu ropy, a jejich vztahy komplikuje i přátelský a smířlivý postoj k USA a Izraeli. Na jaderné ambice Íránu Saúdové hledí s nejvyšší nedůvěrou a již několikrát se vyslovili pro obstarání si jaderných zbraní v případě, že je bude mít Írán.
Írán má na kontě provokace a snahy o vyostření konfliktu, od rétoriky přes zkoušky raket a vojenská cvičení, až po zatýkání cizích státních příslušníků (zejména pokud to jsou Američané), a incidenty mezi plavidly ve vodách Perského zálivu.
Přičtime ještě zprávy o zadržených zásilkách zbraní pro Sýrii a militantní organizace typu Hizballáh, Hamás, nebo Sadrovy milice v Iráku a máme tlustý svazek argumentů postačujících při správné mediální masáži k tomu, čemu se říká "preventivní úder", t.j. druhá strana nečeká a zaůtočí dříve než by zaútočil protivník.
Uvidíme, zda se Američanům a Saúdům podaří protlačit další sankce navzdory odporu Ruska a Číny.Hovoří se o sankcích proti Centrální bance, přes kterou do země proudí platby za ropu. Mělo by to za důsledek omezení toku financí do země. Vojenské řešení se také a priori nevylučuje, otázkou je jenom kolik zemí si válku s tak tvrdým oříškem, jako Írán, skutečně přeje.

Další čtení:
http://www.iranian.com/CyrusKadivar/2003/January/Murder/9.html
http://www.theatlantic.com/international/archive/2011/10/significant-holes-in-us-legal-case-against-alleged-iran-plotter/246780/
http://www.time.com/time/world/article/0,8599,2096747,00.html
http://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/tehranbureau/2011/10/the-iran-plot-may-be-just-that.html#ixzz1azeRYbZY
http://therealnews.com/t2/index.php?option=com_content&task=view&id=31&Itemid=74&jumival=7455

Irán zasahuje proti „zakázanej“ bitke s vodnými pištoľami.

2011-08-24T23:33:00.002+02:00

Je strašným a neprominutelným hříchem hrát si s vodou...

Děkuji jedné milé čtenářce za překlad.

http://www.euronews.net/2011/08/07/iran-cracks-down-on-forbidden-water-pistol-fights/

Predstavitelia moci v severnom Iráne zatkli 17 mladých žien a mužov, ktorí sa zúčastnili

v prímorskom parku boja s vodnými pištoľami. Pravdepodobne budú čeliť obvineniu

z verejného páchania „haram“ t.j. zakázané správanie, po tom ako sa vzájomne striekali

vodou v meste Bandar Abbas. Podľa správ tlačovej agentúry sa vodnej bitky zúčastnilo

niekoľko stoviek mladých ľudí. Zatknutí boli zadržaní po tom, ako sa fotky udalosti objavili

na sociálnych web stránkach a prenikli aj do hlavných médií. Riaditeľ Iránskej morálnej

polície generál Ahmad Rouzbahani varoval, že polícia „bude tvrdo zasahovať“ proti

podobnému chovaniu.

Inkriminované fotky se dají vygooglovat zde.

Dopis Baháre Hedájat jejímu manželovi z vězení

2011-07-13T22:08:00.003+02:00

Zdroj: Kaleme: http://www.kaleme.com/1390/04/03/klm-62848/

Baháre Hedájat je studentská aktivistka, členka ústřední rady a mluvčí íránské organizace Tahkíme Vahdat (sdružení absolventů vysokých škol).

Byla zatčena 30. prosince 2009 a ve společném procesu s dalším členem této organizace, Míládem Asadím, který se konal 5. května 2010, byla odsouzena k 9,5 letům vězení. Předtím už byla třikrát odsouzena ke kratším trestům (9. července 2007, 14. července 2008 a v březnu 2009).

(Více např. http://www.iranhumanrights.org/2010/05/hedayat-asadi-sentenced/, http://www.we-change.org/english/spip.php?article869 )

Baháre byla odsouzena krátce po svých třicátých narozeninách, do náruče svého manžela Amina Ahmadiána by se tak měla vrátit jako čtyřicetiletá. Zpravodajský portál Kalame převzal fotografii dopisu Baháre Hedájat na papírovém kapesníčku, kterou její muž zveřejnil na Facebooku. Baháre v něm píše:

Jak ráda bych věděla, kde jsi, jak žiješ, kdy se ráno probouzíš! Kdy přicházíš do práce, co si oblékáš. Kdy se koupeš. Jsi trpělivý? Je ti horko nebo zima? Cítíš ve vzduchu smog nebo prach? Chtěla bych vědět, čím jezdíš do práce. Chtěla bych vědět, jak osvětlené jsou schody do našeho domu. Říkals mi, jakou barvu má fasáda našeho domu - a já to zapomněla. Chtěla bych vědět, kde spíš. Jak si pereš oblečení.

S kým novým ses za tu dobu seznámil. S kým ses pohádal, aniž bych o tom věděla. Co čteš. Co posloucháš. Ještě vysedáváš do rána u internetu? Tolik bych chtěla vědět, jak se máš a co děláš. Chtěla bych vědět, kde nakupuješ. Kde mají pórek a kde plody moruše. A jíš vůbec ovoce? Začíná léto. Jedl jsi žluté a červené melouny, meruňky, moruše a slívy? Jaké byly, pochutnal sis na nich? Chtěla bych vědět, jestli tě stále bolívá hlava, když se opozdí odpolední čaj.

A máš ještě každou chvíli vybitý mobil? Ještě ho zapomínáš doma? Pořád si myješ vlasy pod kohoutkem? Pořád jíš jogurt se suchým chlebem? Ještě sis nekoupil nový ruksak a novou košili?

Chtěla bych vědět, kdy na mě myslíš. Na co myslíš, když pro mne nakupuješ. Co si pamatuješ z toho, co jsme prožili. Je předvečer našich výročí. Víš, že 1. a 2. tíru 1382 (22. a 23. června 2003) jsem poprvé přijela do Madždije? A rok předtím, 5. a 6. tíru, jsi mi poprvé ukázal Isfahán.

Vzpomínáš na dny, kdy jsme se toulali ulicemi, abychom byli spolu? Vzpomínáš na podvečery v parku Sai? Nezapomněls na Záv? Vzpomínáš na ty časy, kdys mě brával do Darbandu? Pamatuješ, že naposledy jsme tam vyrazili s Ahmadem na jaře roku 1387?

Ještě si pamatuješ, jak chutnalo jídlo, které jsem uvařila? Sama už nevím. Vzpomínáš, jak jsme spolu nakupovali nábytek, kousek po kousku? Pamatuješ se na Nový rok 1387 (20. březen 2008), jak jsme jeli na sever ke Kaspickému moři? Byl tam i Ahmad. Vzpomeneš si na 16. chordád 1381 (6. červen 2002), kdy ses odhodlal mi dát ultimátum a řekls mi, abych začala něco dělat se svým životem?

Pamatuješ, jak jsem byla v chordádu 1385 (červnu 2006) poprvé propuštěna z evinské věznice? A na 18. esfand (9. března 2007), kdy jsem odešla do ústřední rady? A jak jsi 17. mordádu 1386 (8. srpna 2007), v den, kdy jsem byla propuštěna, navečer na schodech domu mého otce řekl: „Počkej ještě chvilku.“ „Tenhle měsíc jsem pochopil, že beze tebe nemohu žít.“

A pamatuješ na náš společný 17. esfand (8. březen). Vím, že ano. Bylo to před sedmi a půl lety.

Amine, tolik se mi po tom všem stýská. Ta bolest proniká každý kousek mého těla. Jsem tolik vyčerpaná všemi těmi drobnostmi, po nichž toužím, až mě to dusí. Stýská se mi. Víš, co to je? Určitě víš. Ale nevíš, jaké je to být v téhle prokleté kleci a za jediný rok pohřbít tři lidi, které jsem tu měla před svýma očima. Dva z nich, a ten poslední zvlášť, byli jak andělé.* Je to... - kéž nikdy nepoznáš, jaké to je!

Toužím po tvé klidné náruči.

Navždy Tvá

Baháre

18. chordádu 1390

Evin

24. 6. 2011

* Autorka má na mysli patrně Ezzatolláha Sahabího, jeho dceru Hále, jež zemřela na jeho pohřbu a Hodu Sábera, který zemřel v důsledku hladovky vyhlášené ve vězení po jejich smrti.

(za překlad děkuji T.M.)

Jusef Náderchání

2011-07-13T22:03:00.002+02:00

http://persian2english.com/?p=22192

HRANA: Potvrzení trestu smrti pro Júsefa Nadercháního pro odpadlictví

30. června 2011

Zpravodajství HRANA: Íránský nejvyšší soud v úterý 28. června zamítnul odvolání

Júsefa Nadercháního a potvrdil tak rozsudek trestu smrti. Podle zpravodajů HRANA Júsef

Naderchání, který konvertoval v devatenácti letech od islámské víry ke křesťanství podle slov

soudce v těchto letech šířil křesťanství. Na základě toho byl prokuraturou gílánského kraje

obviněn z „odpadlictví a propagace křesťanství.“

Júsef Naderchání je od 20. mehru 1388 ve věznici v Raštu.

Kdyby byla jeho poprava vykonána, byl by to první případ oficiální popravy pro obvinění z

křesťanství za posledních 20 let.

Předtím byl 3. prosince 1990 v areálu věznice v Mašhadu popraven oběšením křesťanský

kněz Hossejn Súdmand proto, že odmítl zříci se křesťanské víry.

Příbuzní Nadercháního řekli zpravodajství HRANA, že 11. sekce Gílánského soudu

požádala, aby byla zkoumána islámská víra obžalovaného a aby bylo přijato jedno z těchto tří

rozhodnutí:

Nadarkhani’s relatives have told HRANA that branch 11 of the Gilan Judiciary has asked the

defendant to be interrogated on his Islamic beliefs and one of the three following decisions be

made:

1) Je-li muslim, bude propuštěn.

2) Je-li křesťan, bude požádán, aby litoval (a pak bude propuštěn).

3) Je-li konvertita ke křesťanství a bude-li trvat na tom, že je křesťanem, bude popraven.

Sekce 11 opřela svůj přístup o článek 167 Ústavy islámské republiky, který říká: „Soudce

je zavázán učinit rozhodnutí o každém případu podle kodifikovaného zákona. Pokud takový

zákon neexistuje, vydá rozsudek podle uznávaných islámských zdrojů a náboženských

vyhlášek (fatwy). Nesmí s výmluvou na to, že zákon o dané věci mlčí nebo není dostatečný

anebo má příliš stručný a nejednoznačný charakter, upustit od zkoumání případu a vydání

rozsudku.“ (Zdroj: http://www.iranonline.com/iran/iran-info/government/constitution-11.html)

Příbuzní Júsefa Nadercháního říkají, že vzhledem ke třem volbám daným Nejvyšším soudem,

nebyl případ zaslán jinému soudu, ani nebylo zamítnuto projednání. Je pravděpodobné, že

řízení bude obnoveno a bude uskutečněno předběžné zkoumání a vyšetřování.

Vzhledem k citlivosti případu se bude HRANA snažit poskytnout co nejlepší zpravodajství o

vývoji případu.

http://www.rahana.org/en/?p=11424

Potvrzen trest smrti pro křesťana Júsefa Nádercháního

30. června 2011

Odvolací soud potvrdil na základě obvinění z odpadlictví trest smrti pro Íránce, který

konvertoval ke křesťanské víře.

Nejvyšší soud potvrdil trest smrti pro íránského křesťana Júsefa Nádercháního. Podle

organizace Human Rights House of Iran, Náderchání, který v devatenácti letech konvertoval

ke křesťanství, se údajně zabýval šířením křesťanství. Byl odsouzen k trestu smrti pro

odpadlictví a šíření křeťanské víry mezi muslimy.

Jemu blízcí křesťané o něm hovoří jako o knězi. Uvězněn byl v říjnu 2009. Pokud bude

popraven, bude to první člověk popravený pro odpadlictví během posledních dvaceti let.

V září roku 1990 byl popraven kněz Hossein Soodmand v Mašhadu proto, že odmítl zříci se

své křesťanské víry.

Náderchánímu je dnes 35 let a má dvě děti. Jeho manželka Fáteme Pasandíde byla také

zatčena a později byla zproštěna obvinění.

Update: podle posledních zpráv byl jeho rozsudek vrácen na prozkoumání.

(za překlad moc děkuji T.M.)

Demonstrace na podporu politických vězňů v Íránu

2011-06-23T22:08:00.002+02:00

Pro ty, kdo jsou v sobotu v Praze a nemají co dělat, na Václavském náměstí se uskuteční demonstrace k vyjádření solidarity s politickými vězni v Íránu, kteří vyhlásili protestní hladovku. Je to tuto sobotu 25.6.2011 na Václavském náměstí pod koněm, od 17 do 19 hodin. Demonstrace se uskutečňuje na podporu prominentních politických vězňů v Íránu, kteří zahájili protestní hladovku po tragické smrti Hále Sahabí na pohřbu jejího otce a na památku Hody Sábera, který během své hladovky podlehl srdečním komplikacím.

Kdo máte facebook podrobné informace jsou zde: http://www.facebook.com/event.php?eid=183082081750000 . Jako vizuální symbol, mějte na sobě něco bílého a něco zeleného.

Dnešní zprávy

2011-06-12T16:13:00.005+02:00

Podle BBC dnes v nemocnici zemřel Hodá Sáber, novinář vězněn od roku 2009. Vyhlásil protestní hladovku po smrti aktivistky Hále Sahabí v důsledku fyzického útoku na pohřbu jejího otce Ezzatolláha Sahabího. Byl převezen z věznice Evin do Modarresovy nemocnice poté co u něj vystoupily potíže se srdcem v důsledku hladovky.

Podle zpráv svědků (nyní je čtvrt na pět v Evropě, v Teheránu je 18:45) se množství lidí pomalu zvětšuje na hlavní třídě Valí-ye Asr za mohutné přítomnosti tisíců příslušníků bezpečnostních složek na motorkách...

16:40 evropského času: první zprávy o srážkách mezi demonstranty a bezpečnos

tními složkami (na bulváru Valí-ye Asr a náměstí Vanak)

Tato fotografie sice není datovaná, ale ukazuje "výstroj a výzbroj" íránské policie. Maskovaný řezník.

Video break

2011-06-12T12:52:00.003+02:00

Před několika dny bylo zveřejněno videosvědectví jedné dvaadvacetileté dívky, která byla zadržena během demonstrací po volbách 2009 a byla ve vězení opakovaně znásilněna a mučena. Titulky v angličtině.

Pro zajímavost připojuji reportáž (v angličtině) o demonstraci proti násilí v Íránu, které se uskutečnilo před íránskou ambasádou před dvěma lety.

Druhé výročí prezidentských voleb

2011-06-11T23:03:00.002+02:00

12.6.2011 je již druhé výročí posledních prezidentských voleb v Íránu, po kterých následovaly rozsáhlé nepokoje. Vyžádaly si desítky obětí, zastřelených a umlácených na ulici, nebo i záměrně zabitých pod koly vozidel bezpečnostních složek. Nálady lidí rozbouřily ještě více zprávy o smrti několika lidí zadržených během nepokojů v detenčních zařízeních na následky mučení a nevyhovujících hygienických podmínek.

Volby, ve kterých byl podruhé zvolen Ahmadínežád, byly s velikou pravděpodobností zmanipulované, ale dokazování této teorie nyní není důležité. Důležité je to, že tyto volby byly vnímány jako zmanipulované. Dalším důležitým faktem je, že tato událost vytáhla do ulic lidi v masovém měřítku, zatím co dosavadní hnutí (mám na mysli jakékoliv protestní hnutí během celého třicetiletého trvání islámské republiky), např. hnutí studentů v r.1999, hnutí žen, dělníků, etnických skupin a pod. byla vesměs omezena na tu skupinu a nezískala si masovou podporu větších vrstev obyvatel. Íránská vláda se hnutí lekla, poněvadž v něm spatřila smrtelné nebezpečí pro svou holou existenci a začala podnikat různé kroky proti vzmáhání se tohoto hnutí. Hlavně se ho snažila zdiskreditovat, jako hnutí řízené a podněcované zvenčí a boj vyvrcholil uvězněním hlavních představitelů Músavího a Karrúbího a jejich manželek. Snažila se hnutí i připravit o jeho mučedníky hlásáním nepravdivých informací o jejich identitě a smrti. Rekordních čísel dosahuje počet popravených, i když jsou mnozí oficiálně popraveni za obvinění typu "pašování a přechovávání omamných látek", "ozbrojená loupež", ale i "ohrožování národní bezpečnosti", co je dost vágní obvinění a vejde se do toho vše možné. Do vězení se dostalo ještě větší množství studentů, novinářů, aktivistů za lidská práva a intelektuálů, jako i světoznámý filmový režisér Džafar Panáhí.

Nicméně nepřítelem režimu a hlavně vlády nejvyššího vůdce již není jenom "zelené hnutí". Už ani vztahy mezi Ahmadínežádem a Chámeneím nejsou jako bývaly.

Dost se polemizuje o vlivu tzv. "Arabského jara" na atmosféru v Íránu, je nesporné, že dění v severoafrických a blízkovýchodních zemích zdánlivě vyhaslému hnutí dodalo nový dech.

Na zítra se plánuje tichá protestní vzpomínka v centru Teheránu. Podle zpráv se ze střech v severních a západních čtvrtích ozývá typické noční volání "Bůh je veliký"...

Promítání íránského filmu a beseda

2011-06-10T23:27:00.003+02:00

V pondělí 13.6. večer v 19 hodin v Malostranské Besedě v Praze se uskuteční promítání filmu íránské režisérky Torang Abedian, "Not an Illusion" a beseda v angličtině s novinářem Omidem Nikfarjamem. Více informací o akci zde http://www.boell.cz/downloads/hbs-pozvanka-Not-an-illusion-en(1).pdf . Pozor, je nutno se zaregistrovat a poslat maila do 10.6.2011 na adresu info@cz.boell.org .

Dopis zesnulého Ezzatolláha Sahabího

2011-06-05T15:57:00.003+02:00

Zde přikládám otevřený dopis zesnulého Ezzatolláha Sahabího, intelektuála, aktivisty za náboženskou reformní stranu, na jehož pohřbu byla zabita jeho vlastní dcera Hále Sahabí. Za překlad děkuji T.M.

http://www.rahesabz.net/story/13465/

Ve jménu Božím,

kam mám ukrýt bolest těch dívek a chlapců??

Je pro mne tak těžké na konci života vyrovnat se s utrpením, které v těchto devíti měsících dolehlo na naši zemi a na její děti. Síla tohoto národa taje v rukou neschopné vlády rychle jako led, s tím, co je pácháno v našich ulicích a věznicích na dětech toužících po pravdě, na dětech z vody a prachu této země. Doslýcháme se o dalších zdrcujících ranách tohoto zraněného těla. Kde vykřičet tu strašnou bolest? Jak se jí zbavit?

Každou chvíli slýchám, že některé vězněné dívky, mezi nimi Badar-os-Sádat Mofídí, Hengáme Šahídí a Šívá Nazar Áharí, jsou znovu a znovu vyslýchány, uráženy a ponižovány tak, aby je zlomili, aby v jejich podvědomí vytvořili peklo, k němuž budou mít hrůzu se vracet. Zacházení s nimi jde tak daleko, že některé z těchto žen prosí Boha, aby je vzal z tohoto světa.

Už v minulosti různé oficiální komise, které věznice navštívily, opakovaně podávaly zprávy o tom, že někteří vězni si stěžují na hrubé a sprosté urážky a nadávky ještě více než na bití a rány.

V posledních měsících opakovaně slýchám, že i jiné mé děti, jako Ahmad Zejdábádí, Mansúr Osanlú a Masúd Bástání, kteří jsou bez nejmenších pochyb vězni svědomí a politickými vězni, jsou navzdory všem pravidlům etiky i zákona, podle něhož mají být vězni děleni podle druhu a míry provinění, posíláni do vyhnanství do věznic pro narkomany a nejtěžší zločince, (kteří jsou ovšem sami oběťmi takové společnosti a takových pravidel). Jakým tlakům a nesnázím musí čelit, někdy v ohrožení života, fyzického i psychického zdraví.

Sám jsem okusil atmosféru vyšetřování a věznic před revolucí i po ní, po té revoluci, na níž jsem se sám podílel. Je to bolestné, když musím přiznat, že to, jak neeticky se dnes zachází s vězni, jak jsou ohrožovány jejich životy i zdraví ve vyhnanství, mezi lidmi odsouzenými za vraždy a zabíjení, mezi odsouzenými k trestu smrti, to, jak jsou ženy vystavovány sprostým nadávkám a některé z nich donucovány k tomu, aby učinily ostudná doznání, se možná za minulého režimu odehrávalo zřídka, nebo to vůbec nemá obdoby.

Nevím, co se stalo s našimi vládci, že pro udržení pomíjivé moci tohoto světa odhodili jakékoli morální a náboženské zábrany a jsou ochotni použít jakýchkoli prostředků k udržení se u moci. Nezapomněl jsem, jak jsme před revolucí kritizovali ty druhé, že „účel nesvětí prostředky“.

Jako nábožensky založený člověk považuji morálku za páteř a princip víry, i náš Prorok byl vyvýšen pro svou morální dokonalost. Stydím se, že žiji v době, kdy jsou ve jménu Boha a víry dívky a chlapci, ženy i muži této země kvůli své pravdivosti a touze po spravedlnosti vystavováni nejstrašnějšímu fyzickému i psychickému násilí, kdy jsou vůči ženám užívána ta nejvulgárnější slova a vynucována jejich lživá doznání.

Lež, která je v naší národní a náboženské kultuře nejhorším proviněním, se dnes proměňuje v nejběžnější zvyk, muži z vlády se bez uzardění předhánějí v lhaní, dnem i nocí opakují absurdní báchorky z domova i zahraničí a drtí myslící lidi naší země. Lidi, kteří už na tyhle lži neskočí. (I v Kommu náboženské autority lidí odvracejí tvář od prolhaných politiků.) Ale naneštěstí ve věznicích chtějí donutit vězněné ženy a muže lhát, jinak jdou buď do vyhnanství, nebo jsou pod dvojnásobným tlakem.

Bože, komu se mohu svěřit s touhle bolestí?

Věřím a doufám, že najde-li se mezi odpovědnými politiky a členy justice jedno slyšící ucho, jeden bohabojný člověk, uslyší můj pláč a změní podmínky vězňů, jejichž jména jsem zmínil, i jiných, které neznám, kteří jsou však vystaveni stejným podmínkám, že zbaví jejich utrápené rodiny zdrcující úzkosti.

Bože, byl jsi svědkem, že revoluce slibovala našim lidem spravedlivý režim jako za Alího, režim, v němž se přísná spravedlnost nevyhýbala ani Alího nejbližším, a milosrdenství a štědrost ani nejvzdálenějším i nepřátelům.

Naše vláda přitom ve jménu Alího víry přechází každou zkaženost, politické a ekonomické zločiny, vraždy i loupeže, jichž se dopouštějí někteří z jejích lidí v bankách, firmách, na trhu nebo v univerzitní čtvrti, ve věznici Evin, v Kahrízaku, i tvrdé zacházení a nátlak, užívání všech druhů násilí proti nevinným ženám a mužům se zavázanýma rukama a zavázanýma očima, kteří své cíle, touhy a sliby zasvětili téže revoluci.

Velký Bože, ty který měníš lidská srdce i mysl, změň náš úděl, anebo mne nech odejít z tohoto světa.

Ezatolláh Sahábí

21. farvardinu 1389 (10. dubna 2010)

Hále Sahabí, aktivistka za práva žen, dnes ráno tragicky zemřela

2011-06-01T17:00:00.004+02:00

Musím vám přinést špatnou zprávu, dnes ráno tragickým způsobem zemřela Hále Sahabí, dlouholetá aktivistka za práva žen. Podle svědků zemřela po fyzickém útoku bezpečnostních složek na pohřbu jejího otce (oba na fotografii), Ezzatolláha Sahabího, významného opozičního vůdce, jenž zemřel včera v nemocnici. Bezpečnostní složky se snažily narušit pohřeb, jak je to jejich dobrým zvykem a když Hále protestovala, údajně ji brutálně zbili. Zemřela krátce poté na zlyhání srdce.

Celý článek zde níže, za překlad velice děkuji T.M.

http://www.rahesabz.net/story/37795/

1. června 2011

Háleh Sahábí, dcera zesnulého Ezatolláha Sahábího, byla zabita bezpečnostními agenty při pohřbu svého otce. Ahmad Montazerí žádá, aby to rychle vyšetřily bezpečnostní orgány.

Pro Džaras poskytl rozhovor Ahmad Montazerí.

Háleh Sahábí zemřela po smutečním obřadu rozloučení se svým otcem (Ing. Ezatolláhem Sahábím). Podle konstrukcí státních médií, které popírají její napadení a bití policejními agenty, mělo jít o srdeční zástavu z prodělaného šoku. Ahmad Montazerí poskytl rozhovor zpravodajství Džaras, v němž popsal okolnosti této události a agresivitu agentů a příslušníků tajné policie.

Několik agentů se snažilo vyrvat velký obraz Ezatolláha Sahábího, který jeho dcera držela v rukou. Protože se tomu bránila, vrazil jí jeden z agentů prudce loktem do boku a obraz srazil na zem. Potom ji ihned za doprovodu jednoho lékaře převezli do nemocnice, kde zemřela.

Ahmad Montazerí řekl, že pohřbu se účastnila skupina velmi hrubých bezpečnostních agentů a tajných policistů, kteří slovně i fyzicky napadali účastníky pohřbu bez ohledu na truchlící rodinu.

Při obřadu ukládání rakve dělali rámus, smáli se a uráželi příbuzné zesnulého.

Velitel tajné policie agenty pobízel k urážkám a mlácení lidí.

Podle Montazerího se agenti i příslušníci tajné policie od samého počátku obřadu snažili vyvolávat zmatek a násilí. Nikdo z přítomných lidí na jejich urážky nereagoval, což je přivádělo k tím větší zuřivosti.

Syn zesnulého Ajatolláha Montazerího vyzval orgány islámské republiky, aby tento incident vyšetřili. Agenti a příslušníci tajné policie měli mnoho kamer a pořizovali si záznamy každého smutečního hosta i každé scény. Z jejich vlastních záznamů je tak možno zjistit, kdo zabil Háleh Sahábí. Nebude-li to rychle vyšetřeno, zůstane vina za tuto tragédii na celém systému islámské republiky. Pokud to vyšetřeno bude, bude prokázáno, kdo za zabití Háleh nese vinu.

Ahmad Montazerí dále řekl, že při obřadu bylo zatčeno nejméně dvanáct lidí, o jejichž dalším osudu a stavu nejsou žádné zprávy. Zatkli mnohem více lidí, ale některé z nich po převozu na vzdálená místa propustili.

Ahmad Montazerí zmínil, že Azatolláh Sahábí byl jedním z lidí, který zasvětil svůj život vytváření systému a byl požehnáním pro mnoho významných lidí. A řekl, že s člověkem a s takovými lidmi, díky nimž jsou dnešní mocní u moci, nelze takhle zacházet.

Zprávy o podmínkách v íránských věznicích

2011-05-15T16:18:00.003+02:00

http://www.dw-world.de/dw/article/0,,6521530,00.html (Deutsche Welle 8.5.2011, Za překlad děkuji T.M.)

* Írán 7. 5. 2011

Strhávání nehtů několika vězeňkyním ve věznici Gharčak

Ve věznici Kahrízak přišli v roce 2009 o život nejméně tři z protestujících proti výsledkům voleb.
Některé politické vězeňkyně z věznice Radžájí Šahr byly transportovány do věznice Gharčak ve Varámínu, do místa, jemuž se říká „druhý Kahrízak.“ Otec Šabnam Madadzáde říká, že několika vězeňkyním v této věznici vytráhavali nehty.
Šabnam Madádzáde, místopředsedkyně teheránské rady Organizace pro posílení jednoty (íránské organizace absolventů vysokých škol), která byla odsouzena k pěti letům vězení, byla 13. ordíbeheštu 1390 spolu s několika dalšími politickými vězeňkyněmi transportována z věznice RadžájíŠahr do varamínského Gharčaku. Po tomto transportu byla vydána zpráva o uzavření ženské sekce ve věznici Radžájí Šahr v Karadži a transportu vězeňkyň na blíže neurčená místa. Otec Šabnam Madadzáze o převozu své dcery říká: Minulý týden v den návštěv vězeňkyň se matka a sestra vydaly na návštěvu do věznice Gouhardašt. Řekli jim, že vězeňkyně jsou transportovány na jiné místo a ještě téhož dne byly převezeny do věznice Gharčak ve Varámínu.

Pan Madadzáde uvedl: Přes dvě stě osob umístili do několika sýpek v Gharčaku. Bez vody, elektřiny, umývárny a bez jakéhokoli hygienického zařízení. Jsou tam uvězněni lidé počínaje vrahy a násilníky až po politické vězně. Všichni pohromadě v jednom skladišti, bez koupelny, hygienického zařízení, čehokoli... Jednou denně chodí na toaletu a do umývárny, kde si musí mýt i nádobí.

Otec Šabnam Madadzáze hovoří o jediném telefonickém rozhovoru s dcerou z věznice Gharčak. Dnes (17 ordíbeheštu 1390) nám zavolala a říkala: Tatínku, vzali nás do Gharčaku. Říká, že tu slézají nehty a denně dávají jeden kousek chleba. Stojí s obuškem nad hlavami a říkají: tak to prostě je, musíte jíst, nebudete-li jíst, je to fuk. Dělají, co se jim zachce, zmlátí, zabijí, všechno jedno, slézání nehtů, mučení... Stojí tam s obušky a řekne-li nějaká vězeňkyně, že je nemocná, řeknou: „Co to je nemocná? Nemocná, to znamená smrt!“

Farzád Madádzáde, bratr Šabnam Madadzáde, je také uvězněn ve věznici Radžájí Šahr v Karadži. Otec obou těchto dvou politických vězňů o rozsudcích svých dětí říká: Soudní proces s Šabnam trval rok. Obhájcem obou dětí byl pan Avalijájí. Během roku je pětkrát předvedli k soudu, při pátém stání byl pro oba, Šabnam i pro jejího bratra Farzáda Madadzáde, vynesen rozsudek vězení na pět let, a oba byli ihned uvězněni v karadžské věznici RadžájíŠahr.

Transport nejméně deseti vězeňkyň z RadžájíŠahru do Gharčaku

Bratr Šabnam Madadzáde Farzád napsal v měsíci mehru 1389 v dopisu své sestře: Kdyby se zeptali na mé nejlepší a nejhorší vzpomínky, obě splývají v jeden okamžik, v okamžik, kdy jsem tě po měsících strávených v izolaci na děsivé samotce sekce 209 uviděl ve vyšetřovací místnosti. Když jsem se podíval do tvé tváře, která hořela pod tlakem fyzického i psychického mučení, celá má bytost se chtěla rozplakat štěstím, že tě vidím. V tvých zapadlých, ale zároveň planoucích očích, jsem spatřil tvého nezlomného ducha, který ve mně vzbuzoval naději a odhodlání.

Šabnam Madadzáde je dvacetitříletá studentka odsouzená k pěti letům vězení. Šabnam Madadzáde někdejší politická tajemnice islámské organizace vysokoškolských studentů pedagogiky v Teheránu, byla zatčena 1. esfandu 1387. Zpočátku byla ve věznici Evin, potom v karadžském RadžájíŠahru a nyní je v Gharčaku ve Varámínu. Zpravodajský web Kalame píše, že pokud politické vězeňkyně v Gharčaku protestují proti podmínkám ve věznici, zmlátí je bezpečnostní agenti obušky. Podle téže zprávy by do varámínského Gharčaku měli být brzy transportováni i vězni z Evinu.

Otec dvou politických vězňů Šabnam a Farzáda Madadzáde uvedl, že z věznice RadžájíŠahr v Karadži bylo do Gharčaku ve Varámínu transportováno nejméně deset politických vězňů a dodal, že vězeňští dozorci k tomu nepodali žádné vysvětlení: Všichni mlčí. Tito vězni byli původně ve věznici Evin. Po vynesení rozsudku byli „posláni do exilu“ do věznice RadžájíŠahr. Měsíc na to řekli: tyhle odsud převezeme. Jednou říkali, že do Kommu, jindy že do Karadže a nakonec jsme pochopili, že je odvezou do Gharčaku. Převezli tam 200 - 300 lidí a umístili je do několika hal. Ale do jakých hal! S prominutím do chlévů.

Otevřený dopis politických vězňů z Gharčaku.

V sobotu 17. ordíbeheštu 1390 politické vězeňkyně transportované do věznice Gharčak oslovily íránský národ a žádají, aby se jich všichni, jejichž svědomí nespí, zastali proti křivdám, které se jim dějí. Vypovídají o tom, že ve věznici jsou čtrnáctileté a patnáctileté děti. Věznice Gharčak ve Varámínu obsahuje sedm místností zařízených pro několik desítek osob. V každé místnosti je přitom drženo přes dvě stě vězeňkyň. Není tam sebemenší ventilační systém a panují tam žalostné hygienické podmínky, což způsobuje takový zápach, že u mnoha vězeňkyň to vyvolává silnou nevolnost.

V dopisu se dále píše o „týrání a mučení vězeňkyň.“ Největší laskavostí dozorců této věznice je dovolit vězeňkyním užívat dvakrát denně horkou vodu k pití čaje. Minulý týden po hození nádoby s vařící vodou po jedné z vězeňkyň bylo několik vězeňkyň vážně zraněno.

„Ptáme se, kde na světě kvůli rvačce s vařící vodou a jejím následkům slézají někomu nehty z rukou. Kde na světě posílají do ženského oddělení věznice bandy mužů s obušky, aby je mlátili. Kde na světě jsou v takových podmínkách drženy čtrnáctileté a patnáctileté děti.“

Političtí vězni z věznice Gharčak na závěr dopisu uvedli, že kvůli pokračování těchto podmínek přikročili k protestní hladovce.

Hosejn Kermání
Editace: Mostafá Malekán

Odkud vane vítr změn?

2011-04-27T04:26:00.005+02:00

V neděli 17.4.2011 došlo v Íránu k jedné zdánlivě ne příliš důležité události. Ministr rozvědky, Hejdár Moslehí rezignoval. Jeho rezignaci prezident Ahmadínežád přijal, nebo si ji nějak vynutil, protože Moslehí mu už nějaký čas ležel v žaludku. Ale vzápětí to vše smetl ze stolu nejvyšší vůdce Chámeneí.

V Íránu platí, že ministry jmenuje i odvolává prezident, ale platí i nepsaný zákon, podle něhož ti klíčoví (vnitro, zahraničí, rozvědka a podobně) musí být odsouhlaseni Chámeneím. Je tento projev "svévůle" ze strany Ahmadínežáda dalším příznakem rozdrcení zdánlivě jednolité fronty íránské vlády?

Abychom si to ujasnili, zopakujeme si několik klíčových údajů o rozdělení moci a pozvolných změnách, které rozhýbaly pěšáky a střelce na íránské šachovnici. Předtím lidé (včetně médií) často nerozlišovali, kdo je za jednotlivé kroky vlády odpovědný. Ahmadínežád se stal vděčným cílem útoků i posměchu svými výroky a během svého prvního mandátu byl skutečně hlásnou troubou konzervativní skupiny kolem Chámeneího. A za nitky tahal pořád Chámeneí. Bylo to zjevné až do prezidentských voleb 2009, které natolik rozvířily a rozdělili společnost a vyžádaly si desítky obětí v povolebních demonstracích. Navzdory všeobecně rozšířenému přesvědčení, že byly volby zmanipulovány, Chámeneí potvrdil Ahmadínežáda i v druhém volebním období. To právě Mahmúd pravděpodobně potřeboval na uskutečnění svých plánů: během prvních čtyř let se obklopil věrnými spolupracovníky, většinou z řad různých technokratů, revolučních gardistů, případně vlastních příbuzných. V druhém volebním období se mu povedlo zredukovat podíl klerikální složky na klíčových postech na bezprecedentní minimum.

Kámenem úrazu, kde to mezi Ahmadínežádem a Chámeneím vážněji zajiskřilo, byla osoba jeho nejdůležitějšiho spolupracovníka. Touto osobou je Esfandiár Rahim-Mašáí. Tento během krátkého období několika dnů (17-24.července 2009) zastával post prvního viceprezidenta (dohromady je viceprezidentů dvanáct), ale byl nucen rezignovat na pokyn Chámeneího. Nyní je Ahmadínežádovým nejbližším poradcem a tito dva jsou spřízněni i rodinným svazkem: Mašáího dcera je manželkou Ahmadínežádova syna.

Na jedné straně Mašáí během svých projevů občas vytahuje reminiscence na slavnou předislámskou minulost Perské říše, což je mezi konzervativci tabu. Velebil například pozitivní poselství svátků Nového roku (norúz) a občas udeří na nacionalistickou notu, jako kdyby islám vůbec neexistoval. Jindy zas vyzdvihuje íránský šíitský výklad islámu jako jediný správný a určující pro celý islámský svět. Jindy zase řekl, že íránský národ je přítelem Izraelců a Američanů.

Jeho výroky a postoje si okamžitě vysloužily útoky ze strany konzervativních kleriků Ahmada Džannatího, Ahmada Chátamího (pozor, nejedná se o bývalého reformistického prezidenta Mohammada Chátamího ani žádného z jeho bratrů, shoda příjmení je náhodná) a nakonec i Mohammada Mesbáh-Jazdího, kterému se mezi lidmi přezdívá „krokodýl“ (temsáh). Proti Mašáímu rozpoutali očerňovací kampaň a nazvali ho podezřelým živlem s kdovíjakými úmysly, zahraničním agentem, příšlušníkem zakázané náboženské skupiny, atd.

Hned nás ale napadne, že tady něco nesedí. Jak může navenek tak věrný muslim, notorický kritik Izraele a Spojených států a popírač Holokaustu jako Ahmadínežád trpět takovéto výroky a chování od svého nejvěrnějšího poradce? Když se trochu pozorněji podíváme na Ahmadínežádovu kariéru, kromě několika bílých, nebo spíše temných míst v jeho minulosti a několika slavných absurdit („my v Íránu nemáme homosexuály“) zde najdeme i pár celkem zajímavých vybočení ze zaběhaných kolejí myšlení typického islámského konzervativce. V roce 2006, nedlouho po svém zvolení se pokusil prosadit, aby ženám byl konečně povolen vstup na fotbalové stadiony a rovněž řekl, že Írán má mnoho důležitějších problémů, než to, jak se ženy oblékají. Tyto snahy o „novoty“ byly samozřejmě převálcovány konzervativním klérem, který náročky nasadil ještě tvrdší kurz. Po svém druhém, kontroverzním zvolení v roce 2009 se snažil prosadit tři ženy do ministerských pozic, a to v zemi, kde žena nemůže zastávat post soudce, protože prý na to „nemá dost soudnosti“. Nakonec prosadil alespoň jednu, ministryni zdravotnictví, ale jinak ženy zastávají i jiné funkce. Proč se Ahmadínežád vůbec odchyluje od hlavního konzervativního proudu? Proč se snaží omezit vliv kleriků ve vládě? To je velice zajímavá otázka. Je možné, že celý jeho konzervativismus je jenom póza, kterou potřeboval k získání přízně a potvrzení druhého mandátu. Nebo snad pochopil, že vláda kléru zemi jenom brzdí a omezuje? Nebo je to z čirého pragmatismu, protože snad vycítil ducha změny, který se pomalu, ale jistě vkradl za posledních třicet let do myslí lidí a chce ji pouze využít ve svůj prospěch. Tou změnou je ztráta důvěry ve vládu fakíha, islámského duchovního, která, v případě íránské duše se nemusí vůbec snoubit se ztrátou víry v Boha.

Nakonec se možná staneme svědky zuřivého boje o moc mezi dále se drobícími frakcemi rozhaštěřených turbanů a tmavě zelených uniforem. Na počátku se od vlády odštěpilo křídlo reformistů. Byli tolerováni, ale dohromady ničeho nedosáhli, protože si ani nedokázali určit jasné cíle a pořád je svazovala jejich loajalita myšlence islámské republiky, jak ji definoval Chomejní. Práh tolerance překročili protesty po prezidentských volbách. Byli postupně napadáni, zdiskreditováni a jejich vůdci Músaví a Karrúbí nakonec umlčeni v šeru domácího vězení.

Z těch, kteří ze šarvátek vyšli vítězně, byla posílena jedna velice důležitá skupina, a tou jsou Revoluční gardy. A to vůbec není žádná sebranka idealistických pouličních militantů a revolucionářů. Je to vysoce organizovaná a dobře vyzbrojená složka, která má pod přímou kontrolou velkou část samotného státu včetně telekomunikací, těžkého průmyslu a nukleárního programu a je to vlastně speficický druh kapitalistické megakorporace. Podle dostupných údajů jsou gardy jedním z největších podniků v Íránu po státní ropní společnosti a snaha zahrnout Gardy do sankcí a zmrazit její aktiva v zahraničí má své opodstatnění. Původně byli Revoluční gardy věrné Chomejnímu a potažmo Chámeneímu, ale kdo může zaručit, že se vrámci tak silné a natož ozbrojené organizace nenajdou lidé, kterým je nějaký islámský idealismus ukradený a budou se pokoušet celý systém vlády změnit, samozřejmě ve svůj prospěch, třeba i násilným pučem, odstraněním klerikálních a teologických elementů a sekularizací celé mašinerie. Nemusí to být nutně sekularizace a demokratizace, jak by si to představovali lidé, co ty hlavy stejně pramálo zajímá, ale myslím si, že to odstranění náboženských představitelů ani nemusí být tak těžké, jak se na první pohled zdá. Různé náboženské autority a pseudoautority se snaží nějakým způsobem vyzdvihnout Chámeneího důležitost a vážnost. Otázkou je, nakolik úspěšně. Před několika týdny se objevil dokumentární film, který ztotožňuje Chámeneího s mýtickou figurou Seyeda Chorásáního, jenž má připravit cestu pro druhý příchod ztraceného imáma Mehdího, 12. šíitského imáma. Snímek vyvolal nemalé kontroverze i mezi klérem, jehož část ho považuje za herezi. Jenom pro pobavení, před několika dny Ajatoláh Mohammad Saídí, vedoucí pátečních modliteb v Qomu (svaté město jižně od Teheránu) řekl, že Chámeneí byl zázračným dítětem a poté co se narodil zvolal arabsky „Yá Alí!“ (vzývání šíítského vůdce Alího). No uznejte, může někdo brát tyto lidi vážně a nechat v jejich rukou správu celé země?

Nyní bude záležet už jenom na tom, kolik má Ahmadínežád přívrženců na všech úrovních, zda se jim podaří ho obhájit proti Chámeneímu, nebo ho stihne stejný osud, jako reformisty, jenž upadli v nemilost a byli umlčeni. Chámeneí se hned posnažil jakékoliv spory popřít. Určitě je i mezi konzervativci dost pragmatiků, kteří se budou snažit rozkolu a oslabení vlády zabránit, protože nad každým oslabeným a osamoceným lvem obvykle už lačně krouží hejno supů.

Co dělat se splašeným arabským koněm?

2011-04-25T15:00:00.002+02:00

Představte si, že si pořídíte koně. Nejdříve ho musíte chytit a zkrotit. Poté pro vás tiše a bez odporu pracuje, tahá náklady, vozíte se na něm. Ale jednoho dne se najednou kůň postaví na zadní a shodí vás na zem. Ležíte na zemi, ještě pořád v šoku, a kolem běhá velké nebezpečné zvíře. Co udělá, nikdo neví. Může se za chvíli uklidnit. Může vám utéci a už ho nechytíte. Nebo vás může pokousat a udupat...

Ten kůň by mohl být metaforou pro Blízký východ a Severní Afriku. Ekonomicky přínosný a strategicky důležitý, ale i temperamentní a nevypočitatelný. A ten jezdec, to je západní svět.

Mnohé dnešní africké a blízkovýchodní státy jsou “chudými příbuznými” západního světa. Jejich hranice byly většinou vytyčeny nejdříve vzájemnými zápasy největších koloniálních mocností a v průběhu jejich konsolidace a osamostatnění někde na stolečku u čaje o páté, bez dostatečného vědomí a vlastně i reálného zájmu o skutečné etnické a náboženské složení obyvatel. Proto například Kurdové zůstali bez vlastního státu, rozděleni mezi Turecko, Irák, Sýrii a Persii (Írán). Západní velmoci se dodnes nemohou ubránit smíšeným pocitům a k těmto zemím a jejich obyvatelem přistupují jako ke svým adoptovaným dětem: často tam dosadili, nebo nechali nastoupit vládu, či diktátora výměnou za ekonomické výhody při využívání nerostného bohatství. Když ten diktátor začne až moc drtit své obyvatele, tak mu trochu pohrozí sankcemi, jako když rodiče pohrozí učiteli, aby to jejich dítko moc netrestal. V zásadě však raději nechají věci být, protože toho starého učitele již znají, vědí jak s ním jednat. Bojí se, co by přinesla změna, že by snad nový poručník mohl být i horší, než ten starý. Ale prvotní šok jim způsobí, když jejich dítko, pokládáno za nepříliš chytré, trochu zaostalé, trochu v zajetí různých předsudků a kulturních zátěží, najednou zvedne hlavu, utrhne se z řetězu a zatouží si samo zvolit své vůdce a způsob života.

A tak nyní Západ jenom stojí v němém úžasu a nemá ani tušení, jestli by těmto zemím měl pomoci najít si novou identitu, nebo jenom nečinně přihlížet, jak staří známí diktátoři jejich rebélii zlomí a utopí v krvi. Obávají se riskovat staré, víceméně fungující vztahy výměnou za nejistou naději nových přátelství nebo i nepřátelství. Pohlížejí na jejich snahy s nedůvěrou a tvrdě přemýšlejí, zda se do celé záležitosti zamíchat, uznat opoziční vládu a začít s ní jednat, případně ji i pomoci nějakou tou dodávkou zbraní.

Váhavost a nejistotu postoje Západu vyjádřuje rozpolcenost nad přístupem k Lýbii. Západní vůdci jenom těžce ukrývají dilema mezi proklamovanou povinností chránit civilisty před násilím a garantovat dodržování lidských práv a mezi obezřetností. Hrozí totiž, že si opětovně vyslouží nálepku nových kolonialistů, neoprávněně se vměšujících do interních záležitostí suverénních států, chování kritizované tradičně Čínou a částečně Ruskem. Ale tajně mohou všichni válčícím stranám prodávat zbraně, tomu přece nic nebrání.

Média i veřejné mínění oscilují od konspiračních teorií o vměšování a podněcování nepokojů zvenčí až po hrozby uchvácení vlády v mocenském vakuu islámisty. Lidem je asi přirozená tendence zjednodušovat a vidět vše v černobílém schématu. Je jednodušší hodit všechny do bezedného pytle islámismu. Jak kdyby bylo tak nepochopitelné a nepravděpodobné, že i Arabové, Íránci a další blízkovýchodní národy mohou toužit po svobodě, ekonomickém rozvoji, sebeurčení... míru. Problém je i v tom, že chybí věrohodné informace. Bez svobodných voleb nebo referenda nikdo nemůže s určitostí zjistit procento přívrženců a odpůrců Kaddáfího, Assada, Chámeneího a dalších. To otevírá volné pole dezinformaci z obou stran spektra. Odpůrci “západního vměšování”, kterým je v podstatě jedno, pokud diktátor vyvraždí pár měst, hlavně, že si to vyřídí sami mezi sebou, a přívrženci diktátora budou tvrdit, že v odboji má prsty CIA, Mossad a podobně. Přívrženci “západní pomoci a vývozu demokracie” budou schválně opomíjet jistá sociologická fakta a zkreslovat procento osvícených odpůrců režimu nebudou si uvědomovat, že v některých společnostech se transplantovaná demokracie nemusí vůbec ujmout, protože v nich chybí uvědomělá občanská společnost na dostatečném vývojovém stupni.

Diktatury, tedy alespoň jejich velká část, samy dosáhnou svého poločasu rozpadu. V momentu, když již nedokážou reagovat na změněnou situaci a neprojevují vůli řešit ekonomické a sociální problémy, korupci a klientelismus, svévoli úřadů... a vše chtějí umlčet jenom vystupňováním teroru. Když se o problémech nemluví, neznamená to, že neexistují. Postupem času se samy nevyřeší, naopak, prohloubí. Vše tiše doutná pod víčkem cenzury, ale když to bouchne, je to ohňostroj. Moment zlomu nastane, když se lidé najednou přestanou bát vyjít do ulic proti ostrým kulkám. Lidé riskují svůj život, jenom když je to v jejich existenciálním zájmu. Ekonomický úpadek země může celý proces podstatně urychlit, ale zde závisí jeho úspěch na procentu obyvatel, kteří ze stávajícího režimu nějakým způsobem profitují.

Každá lidská společnost přirozeným vývojem dospěje k vůli k sebeurčení a jisté formě svobody rozhodování. Možná to nebude hned demokracie podle západních představ, možná to bude konstituční monarchie, nebo nějaký vývjový mezistupeň od autoritativní vlády k pluralitě názorů. Nechme se překvapit. Média, internet a proud myšlenek nelze filtrovat dokonale a navždy. Pokrok nelze zastavit. Je jako tsunami, které se nezadržitelně valí a Západ se najednou vzbudí v jedno chladné ráno a zjistí, že v jistý moment může být najednou pozdě zkoušet naskočit na splašeného koně a již dávno nemá věci pod kontrolou, jak by si to možná přál.

Najednou Blízký východ už nebude potřebovat zásilku instantní demokracie na stříbrném podnosu. Dospěje k ní sám.

----

Kromě zkoušky ohněm západní politiky se tzv. „arabské revoluce“ v regionu stávají i jevištěm soupeření vlivu Saúdské Arábie a Íránu, což se projevuje v mediální podpoře Íránu vůči šíitským demonstrantům v Bahrajnu. Ten Írán považuje za svojí sféru vlivu, ve skutečnosti je to důležité nárazníkové pásmo vůči vlivu Saúdské Arábie a potažmo Spojených Států. Šíitské protesty byly zde umlčeny nasazením společných sil Saúdské Arábie a ostatních sunnitských států Perského zálivu. Írán hlasitě kritizoval porušování lidských práv při potlačení této revolty, zatím co bahrajnská sunnistská vláda a další sunnitské arabské země v regionu Írán obvinily z podněcování nepokojů a podvratné činnosti a vztahy se vyhrotily. Nyní Bahrajn hrozí vyhoštěním íránských diplomatů a uzavřením ambasády v Manáma.

Tento trend potvrzují i incidenty mezi Íránem a Kuvajtem. 29.března byli v Kuvajtu 3 lidé (dva Íránci a jeden Kuvajťan) obviněni ze špionáže pro Írán a odsouzeni k smrti. Další tři íránští diplomaté byli z Kuvajtu vyhnáni k 2. dubnu. Írán na odpověď rovněž dal 10 dnů kuvajtským diplomatům k opuštění země a zdá se, že se konfrontační rétorika jenom tak neutiší. Írán samozřejmě zamítl obvinění z vměšování se do záležitostí sousedů.

Státy v Perském zálivu nemají eminentní zájem vztahy s Íránem výrazně zhoršit, obávají se však rostoucího vlivu Íránu jako čert kříže. V Iráku po smrtelném nepříteli Saddámovi zasedla vláda, která Íránu vychází v ústřety až moc. V posledních dnech se jedná o vydání Íránců, kteří přežívají v internačním táboře v iráckém Ašrafu. Jsou to příslušníci sektoidní militantní organizace MEK (Mudžáhedíne Khalq), zarytí nepřátelé íránského režimu, a v Íránu by je čekal tvrdý soud a pravděpodobně poprava.

V případě pádu spojeneckého režimu Bašara Asada v Sýrii Írán riskuje ztrátu svého nejvěrnějšího a nejdůležitého spojence v regionu. Svůj výsostně relativistický postoj k „právu lidí na svobodu“ a „porušování lidských práv přojevuje íránská propaganda totálním mlčením o posledních tragických událostech a krvavém potlačení demonstrací.

V této prekérní situaci se Írán snaží rychle využít ve svůj prospěch i převrat v Egyptě. Vztahy mezi oběmi zeměmi byly pod bodem mrazu více než 30 let z několika důvodů. Jedním z nich byl shovívavý postoj Egypta k Izraeli a jeho účast na jednáních v Camp David (1978). Po revoluci 1979, kdy došlo k vyhnání íránského Šáha, byl to právě egyptský prezident Anwar As-Sadat, jež svého dlouholetého spojence a osobního přítele přichýlil a dovolil mu v Egyptě dožít posledních pár týdnů, než Mohammad-Rezá Pahlaví nakonec podlehl rakovině. Šáh je v Egyptě i pohřben. Během íránsko-irácké války (1980-88) Egypt podpořil Irák. Již beztak mrazivé vztahy byly ještě více pošramoceny veřejnou heroizací a oslavou atentátníka, který prezidenta Sadata nakonec zavraždil. Na počest Cháleda Al-Islambúlího v Teheránu dokonce nazvali jednu ulici. Kvůli všem těmto incidentům je pro Íránce dost těžké získat egyptské vízum. Pokud se Íránu podaří získat Egypt na svou stranu, mohlo by mu to otevřít nové možnosti v Severní Africe, i podle pokračování vývoje v Lýbii. A samozřejmě by to mohlo stížit situaci Izraele. V konečném důsledku by větší změny a nová strategická partnerství mohly výrazně pozměnit současnou rovnováhu sil v regionu. Pokud se Írán neoslabí zevnitř rozpory, které se pořád prohlubují. Ale to je na další kapitolu.

Další konference o bezpečnosti v Evropě, tentokrát Brno

2011-04-25T14:59:00.002+02:00

Pro studenty, co studují tak nepodstatnou věc, jako jsou mezinárodní vztahy a bezpečnost, a lidi, co nevědí, co s volným časem (a proto třeba navštěvují tyto stránky) doporučuji:

Ve čtvrtek 12. května 2011 se uskuteční bezpečnostní konference „Jaká bezpečnost pro Evropu v měnícím se světě“. Konference se koná v rámci předsednictví Maďarska v Radě EU a veletrhu IDET 2011 pod záštitou primátora města Brna Romana Onderky.

Místo konání: Sněmovní sál Nové radnice, Dominikánské náměstí 1, Brno.

Program konference najdete zde.

Účast potvrďte do pátku 6. května 2011 na e-mail sbp@fsv.cuni.cz.

Konference o Íránu 18.4.2011 v Praze

2011-03-21T22:04:00.002+01:00

Jestli vás problematika Íránu zajímá hlouběji a budete v Praze 18.4. můžete se účastnit mezinárodní konference o Íránu pořádané Metropolitní Univerzitou, na téma "Írán - demokratizace, občanská společnost a lidská práva" kde promluví řada expertů z ČR i zahraničí. Bližší informace najdete zde.

Šťastný nový perský rok

2011-03-20T16:55:00.002+01:00

Krátce po půlnoci v noci z neděle 20.3.2011 na pondělí 21.3.2011 začne nový perský rok 1390, podle achaimenovského kalendáře 2570. Dnes se rodiny sejdou u slavnostné večeře a připraví stůl se sedmi tradičními symboly jara, štěstí, blahobytu a zdraví. Tento svátek je ještě predislámský a pochází ještě ze společného indoevropského kulturního dědictví, stejně jako evropské pohanské Velikonoce s barevnými vejci a pálením symbolu zimy a podobnými tradicemi, které s křesťanstvím nemají nic společného, navzdory tomu se v některých oblastech zachovaly téměř dodnes.
Doufám tedy, že tento rok začne šťastně a přinese krásné jaro a více svobody pro všechny.

Pozvánka na filmy v rámci festivalu Jeden Svět 2011

2011-03-12T16:38:00.003+01:00

I v roce 2011 se koná již známý festival Jeden Svět a i letos se na program dostaly dva filmy s tematikou Íránu:
Salam Rugby - více info zde - film o všemožných překážkách, které íránský režim připravil pro ženy, které by chtěly naplnit svou touhu po sportu.
Věznice Írán - více info zde - snímek o událostech v létě 2009 po prezidentských volbách následovaných brutálně potlačenými protesty.

Afghánistánu se věnují filmy Afghánští tanečníci, Camp Victory Afghánistán, Manželka za padesát ovcí, Skejtistán a Tři dary. O Iráku mluví film Baghdádská filmová škola a o traumatu amerických vojáků film Holka z plakátu.
Kromě toho je na programu celá škála zajímavých snímků. Celou nabídku najdete zde.

Chámeneí: příběh padělaného vůdce

2011-03-11T18:27:00.006+01:00

Překlad vynikajícího článku Mahmúda Delcháste:

Všichni víme, že současný íránský režim systematicky používá politických kliček, aby pokračoval ve své monopolizaci moci. Ale jak moc jsou známé vlastní politické machinace reformistů a za jakou cenu jsou skryty před zraky veřejnosti? Za velkou cenu, pokud vezmeme v úvahu současnou snahu zeleného hnutí oddělit se od všemocné autority nejvyššího vůdce ajatolláha Chámeneího. Co kdyby se více mezi lidmi rozšířilo například to, že se Chámeneí stal ve skutečnosti vůdcem nikoli prostřednictvím zákonných prostředků, ale prostřednictvím padělaného dopisu, psaného údajně předchozím vůdcem Chomejním, těsně před jeho smrtí? Podle íránské ústavy, nejvyšším vůdcem země musí být ajatolláh, mardža. Chámeneí nebyl dokonce ani ajatolláh. Před revolucí si vydělával na živobytí prostřednictvím kázání (rúze chání), co může vykonávat dokonce i nejméně vzdělané duchovenstvo.

Chámeneí se nikdy neměl stát vůdcem. Grand-Ajatolláh Montazerí byl už zvolen nástupcem Chomejního Radou expertů, která byla za volbu zodpovědná. Ale dříve, než mohl převzít funkci, byl sesazen pro jeho roli v odhalení skandálu "Irangate", který vedl k popravě jeho zetě, a zveřejnil informace o masakru politických vězňů v roce 1988. Odstranění jediného kandidáta se statusem ajatolláha vytvořilo mocenské vakuum, které muselo být vyplněno okamžitě. Rada expertů narychlo vytvořila různé scénáře pro volbu příštího vůdce (rada původně tří, a pak pěti lidí), ale žádný z nich nebyl přijatelný. Náhle Rafsandžání překvapil Radu předložením dopisu od Chomejního, ve kterém uvedl, že příští vůdce nemusí být velkým ajatolláhem.

Tento dopis odstranil hlavní překážku v Rafsandžáního cestě k uskutečnění jeho plánu stát se nejmocnějším mužem Íránu. Jeho cílem bylo, aby schválily Chámeneího, kterého on považoval za člověka slabé povahy, za nejvyššího vůdce. Potom, po odstranění funkce premiéra by začlenil její pravomoc do pravomoci prezidenta a celkově rozšířil vliv této funkce, která již byla podřízena pouze moci Chámeneího. Fungovalo to. Po dvou dopisech od Chomejního na podporu Chámeneího ho Rada expertů zvolila za nejvyššího vůdce.

Ale překvapivé objevení se tohoto dopisu z ničeho nic vyvolalo podezření u někdejšího prezidenta, Abolhassana Banisadra. Ten poskytl dvoum soudním grafologům několik dopisů Chomejního, dopisy od Chomejního syna, které dostal během svého prezidentství, a údajný Chomejního dopis. Odborníci dospěli k závěru, že dopis, který přečetl Rafsandžání v Radě expertů byl napsán někým téměř o 30 let mladším než Chomejní, a pravděpodobně byl napsán jeho synem. Grand Ajatolláh Montazerí také uvedl ve svých memoárech, že Ahmad Chomejní často falšoval rukopis svého otce.

Na základě těchto zjištění, Le Monde otiskl článek (29/6/1989), který argumentoval, že Chámeneí se stal vůdcem prostřednictvím padělaného dopisu od Chomejního. Íránské velvyslanectví ve Francii vehementně protestovalo proti tomuto prohlášení a v odezvě Le Monde vyzval velvyslanectví, aby předložil nějaký pádný protidůkaz. Velvyslanectví nikdy nepřijalo tuto výzvu.

Tato informace je k dispozici již více než dvacet let. Proč tedy byla uváděna něbo zmiňovaná tak zřídka, pokud vůbec, natož proč Íránci nebyli informování o tak nesmírně důležitém faktu? Vysvětlení je třeba hledat v povaze reformního hnutí na jeho nejvyšší úrovni, což je přesně tam, kde můžeme identifikovat Achillovu patu zelené hnutí. Mnozí z jeho lídrů vědí, že pokud předloží tyto informace veřejnosti, nebudou schopni ospravedlnit jejich přijetí Chámeneího autority. Mají tedy společný zájem s vládnoucí mafií zabránit, aby se tato informace zveřejnila.

Výsledkem je rostoucí frustrace hnutí na masové úrovni, která byl částečně zodpovědná za jeho drastické zpomalení, před jeho znovuoživením v důsledku revolucí v Tunisku a Egyptě. Poté, co jsme byli svědky tolika krveprolití a masového zatýkání, mnozí lidé nejsou ochotni riskovat zatčení, mučení nebo popravu výměnou za naději, že budou uskutečněny jen menší změny v sociálním systému, zatímco nejvyšší vůdce Chameneí a politické struktury by zůstaly nedotčeny. Slogany v nedávných demonstracích, v němž mládež požaduje, aby Chámeneí následoval osud Bin Alího a Mubáraka v Tunisku a Egyptě, pouze ukazují na rostoucí propast mezi řadovými členy hnutí a jeho vedením, která se zavázalo pouze k reformě .

Hnutí doposud trpí krizí identity pro některé z pochopitelných důvodů. Za prvé, navzdory jejich strádání a nedávnému zatčení symbolických vůdců zeleného hnutí, Músavího a Karrúbího, jsou stále ještě sami uvězněni v rámci politických vymožeností. Za druhé, před explozí revolucí v arabských zemích, mládež v Íránu podlehla strachu ze "spáchání" další revoluce, a tedy strachu, co by se stalo, kdyby se režim zhroutil (strach, který jim byl vštěpen reformistickými intelektuály). A konečně, v důsledku cenzury, hnutí se zatím nepodařilo identifikovat demokratickou a nezávislou politickou alternativu, která zpochybňuje režim v jeho celistvosti. Pokud se tyto věci nezmění, bude upadající a roztříštěný systém nadále způsobovat těžkosti v životě Íránců a udržovat zemi na pokraji vnitřní i zahraničněpolitické krize.

Výtah z dnešních událostí, 20.2.2011

2011-02-20T20:51:00.008+01:00

V Íránu se opět demonstrovalo. Bohužel v zemi nejsou oficiální zpravodajové, proto veškeré zprávy vycházejí z výpovědí očitých svědků. Údajně byl zabit jeden člověk u náměstí Hafte Tír (důsledek střelby ostrými náboji). Zatím to nebylo potvrzeno. Dům Mír Hoseina Músavího byl údajně odříznut od světa železnou zdí. Podle lidí bylo v ulicích více demonstrantů než v pondělí 14.2., ale i počty bezpečnostních složek byly velice vysoké. Podle svědků jejich příslušníci byli nyní téměř všichni maskováni, co v létě 2009 nebylo běžné.
Šíráz, Isfahán, Mašhad, Tabríz, Máhábád, Rašt, Mariván a několik dalších.
Internet byl velice pomalý a telefonní spojení bylo rovněž rušeno.
Nové heslo demonstrantů bylo "Seyed Alí zemři, aby ses mohl setkat s Bin Alím (zesnulým tuniským prezidentem)". V noci na dnes lidé znovu křičeli "Allahu akbar" ze střech.

Byla zadržena i dcera bývalého prezidenta Hášemí Rafsandžáního, Faíze Hášemí, ale byla v krátké době propuštěna.

Zaměstnanci rafinerie v Abadánu, kteří údajně šest měsíců nedostali své mzdy, údajně vyhlásili stávku. Pokud budou stávky pokračovat, hlavně v ropním průmyslu, dokáže to vládu položit na kolena, stejně jak se tomu stalo v roku 1979. Rafinerie měla projít velkou rekonstrukcí a rozšířením výroby (protože produkce nestačí pokrýt domácí spotřebu), ale projekt ještě pořád nebyl dokončen.

Další (v pořadí již čtvrtý) diplomat podal demisi. Ahmad Malekí, konzul v italském Miláně, který 24 let pracoval v diplomatických službách, podal demisi na protest proti násilí páchaném na demonstrantech proti režimu.

Skupina důležitých šíitských kleriků z měst Qomm a Nadžaf (v Iráku) vydala prohlášení, ve kterém vyzývá Revoluční Gardy a Basídž, aby se přidali k lidem. Odsoudili násilí a označili Chámeneího jako jeho původce, rovněž spochybnili jeho náboženskou autoritu z důvodu lží a násilí.

Íránský konzulát ve Frankfurtu se stal terčem útoku kameny.

Film "Rozvod Nádera a Simín" íránského režiséra Asghara Farhadího získal zlatého medvěda na 61. ročníku berlínského filmového festivalu, jak za nejlepší film, tak i za nejlepšího herce a herečku. Festival se celý nesl v duchu vzpomínky na íránského režiséra Džafara Panáhího, který je ve vězení. Organizátoři festivalu na jeho počest nechali jednu prázdnou židli v porotě.

Videa zde: tohleto je konkrétně ze Šírázu:

zásahové jednotky na motocyklech:

Demonstrace hlásí i jiné země: v Lýbii se počet obětí blíží dvoum stovkám, poté co Kaddáfího bezpečnostní složky údajně zaútočily proti demonstrantům střelbou z vrtulníků. Kaddáfí se rovněž poučil a proti svým lidem nasadil nájemné žoldáky z Čadu. I zde, v Lýbii muslimští duchovní odsoudili násilí a vyhlásili ho za "harám", tedy proti islámu.
V Maroku lidé protestovali a chtějí novou ústavu.
V Bahrajnu protesty šíitské menšiny proti sunnitské menšinové vládě pokračují.
V Tunisku se znovu rozhořely demonstrace proti dočasné vládě. Bývalý prezident Bin Alí, který utekl do Saúdské Arábie, v pátek 18.2.2011 zemřel.
V Jemenu se střetla skupina provládních demonstrantů s těmi protivládními.
V Alžírsku se rovněž demonstrovalo.

Zde je velice pěkné rezumé událostí v arabských zemích (v angličtině), v češtině zde.

"Den nenávisti"

2011-02-18T22:10:00.011+01:00

Dnes (pátek 18.2.2011) se v Teheránu sešly tisíce přívrženců vlády a volali po popravě opozičních vůdců Músavího a Karrúbího. Demonstraci nazvali "den nenávisti". Lidé kromě obligátních portrétů Chámeneího a Chomejního nesli i portrét zabitého studenta Sán´e Žáleho, který byl prohlášen za mučedníka režimu, kterého zabili "monáfeghín", přívrženci fantomatického hnutí Modžáhedíne Chalq, o kterém zde byla několikrát řeč. Lidé nesli předtištěné tabulky s různými hesly, hlavně "Karúbí a Músaví musí být popraveni", loutky a v photoshopu upravené fotografie s oprátkami na krku a podobně. Pro ilustraci dodávám fotografie. Nicméně když si srovnáte množství lidí s demonstracemi v létě 2009, na dvanáctimilionové hlavní město to zas není až tak moc. Pro ilustraci přikládám mapu Teheránu: místo kde se sešli příznivci režimu je to menší náměstí vpravo, Meydáne Engheláb (náměstí Revoluce). To větší náměstí vlevo je Meydáne Ázádí, které opoziční demonstranti nejenom úplně zaplnili, ale davy byli všude od tohoto náměstí až po to druhé náměstí, co je široký bulvár dlouhý kolem 5 kilometrů. Jen pro ilustraci, pokud znáte Prahu, představte si demonstraci od metra Želivského (Olšanské hřbitovy), po celé Vinohradské až po Václavské náměstí, až po metro Můstek, končící obřím náměstím, tipuju tak 3-4x větším, než je Karlovo náměstí.

Pro popravu lídrů opozice se vyslovil i Džannatí, který vedl páteční modlitby, které jsou v Íránu tradičně ukazatelem politických trendů a názorů režimu.

Výkřiky po fyzické likvidaci opozičních vůdců i jejích přívrženců je ale dost vážným varováním před eventualitou občanské války. Nic není vyloučeno. Bohužel, nenávist je velká na obou stranách.

Podle webstránky "Kalame", která je blízká Músavího hnutí, oba lídři tzv. "zeleného hnutí" jsou již několik dnů drženi pod policejním dohledem ve svých domovech bez možnosti telefonické nebo internetové komunikace a bez možnosti přijímat návštěvy. Jejich osobní ochranka byla nahrazena vládními složkami v maskách, které monitorují lidi pohybující se v okolí. Nemohli se ani účastnit pondělní protivládní demonstrace.
Lidé se ale nedali odradit a svolali další demonstraci na neděli (20.2). V Kurdistánu na protest proti zabití zmíněného studenta lidé plánují stávky.

Kromě těchto zpráv by vám ještě neměla uniknout jedna. Dvě íránské válečné lodě žádaly o povolení veplout do Středozemního moře přes Suezský průplav.

"Bože, dej abych umřel vestoje, jsem unaven tímto životem v ponížení."

2011-02-17T23:39:00.005+01:00

Tuto větu napsal na svou stránku na Facebooku Mohammad Mochtarí, dvaadvacetiletý student. Pár dnů poté byl zastřelen vládními bezpečnostními složkami, v pondělí 14.února 2011 v Teheránu.

Byl zabit během protivládní demonstrace, první po téměř roce, kdy tak zvané "zelené hnutí" jenom doutnalo pod povrchem a probudily ho poslední události v Tunisku a Egyptě, kdy se lidem podařilo vyhnat diktátory.

Další obětí střelby a násilí proti demonstrantům byl Sán´e Žále, pocházející z kurdské sunnitské menšiny z města Páve v provincii Kermánšáh. Bylo mu 26 a byl rovněž studentem. Studoval divadelní vědu v Teheránu.

Jejich jména, fotografie a informace o jejich smrti se rozšířily mezi lidmi, jako se předtím stalo s dalšími oběťmi, jako byla Nedá Agha Soltán, Kiánúš Ásá, Sohráb Erábí a desítky dalších (téměř úplný seznam zde). Vláda ale vymyslela trik, kterým chce zamezit vzniku kultu mučedníků hnutí za svobodu. Oficiální média zveřejnily zprávu, že byli oba zabiti teroristickou organizací MEK (Modžáhedín-e Chalq), která je již nyní pouze spíše strašákem, fantomem s krvavou minulostí, než skutečnou hrozbou pro režim. Nicméně vláda se jejich jménem moc ráda ohání. O Žálem bylo prohlášeno, že byl členem islámistické milice Basídž, co bylo jeho rodinou dementováno v nevládních médiích a v rozhovoru, který jeho bratr poskytl perskému vysílání Hlasu Ameriky. Jeho rodině bylo vyhrožováno, nebylo jim dovoleno mluvit se zahraničními médii, Sáne´ho bratr byl po tomto rozhovoru zadržen. Jeho rodině dokonce nebylo ani dovoleno se zúčastnit oficiálního pohřbu a pietní akce na počest jejich dítěte, který vláda zorganizovala na teheránské univerzitě.

Tak velice se vláda děsí kultu mučedníků.

Právě kult mučedníků, tak nesmírně důležitý v íránské kultuře, napomohl vítězství Íránské revoluce v roce 1979.

Konec posledního faraona. Proč musel Mubarak odejít.

2011-02-15T10:22:00.003+01:00

Je sobota ráno, 12. února 2011 a já vyrážím do bledého ranního světla. Již nemrzne, a téměř jarní vzduch mi příjemně sviští ve vlasech. Mám domluvenou schůzku s Mustafou. Zase jdu pozdě, jako vždy. Už mě vyhlíží před vchodem jednoho z nejznámějších pražských nákupních středisek. Je to pohledný sedmadvacetiletý mladík s milým, trochu nesmělým úsměvem.
Sedáme si do prázdné kavárny. V sobotu ráno ještě moc nakupujících není. Všude kolem jsou dekorace v egyptském stylu... možná si tím můj kamarád léčí nostalgii po své vlasti. Po zdech se vinou pruhy hieroglyfů a z kouta nás enigmatickým pohledem pozoruje pozlacená socha staroegyptského božství s hlavou šakala.
Mluvíme anglicky, protože jeho angličtina je tisíckrát lepší, než moje arabština. Objednává si presso s mlékem a kolu, já si dávám svou ranní dávku caffè latte.

- Proč vlastně chceš se mnou udělat rozhovor?
- Hlavně ze zvědavosti. Zajímá mě tvůj názor. A chci napsat něco i o Egyptě. Miluju psaní. Snad se tím jednou budu živit.
- To je zajímavé. Nevěděl jsem, že píšeš. Můj strýc byl známým spisovatelem. Jmenoval se Nejib Kilani. Byl 10 let ve vězení, vzal si novinářku, která mu hodně pomohla. Když jsem byl dítě, byl to můj velký vzor. Také jsem psal povídky a krátké přiběhy, ale moc peněz mi to nepřineslo (smích). Ještě pořád píšu, občas v práci jenom zhrábnu kus papíru a něco naškrábu… tak ptej se, co tě zajímá?
- Těší tě to, co se v Egyptě právě stalo?
- No... z jedné strany mě to těší, z druhé strany ne. Egypt bude potřebovat ještě nějaký čas, než se z něj stane lepší místo pro život. Například Sinajský polostrov je nebezpečný. Podívej se jak se Egypt vyvíjel za posledních sto let: Egypt je bohatou zemí, má Rudé i Středozemní moře, má muzea, má pracovní sílu 60 milionů mladých lidí mezi 18 a 40 lety.
- Proč lidé tedy začali protestovat proti Mubarakovi?
- Protože to byl diktátor, byl sobecký, udělal hodně chyb. Staral se jenom o lidi, kteří mají peníze. Běžní lidé mají hodně potíží, ale jeho to nezajímalo. 40% lidí žije pod hranicí chudoby ale Mubarak má 70 miliard dolarů. Odkud je vzal?
- Takže je nespokojenost lidí způsobena hlavně ekonomickými důvody? Kdy celá tato protestní akce začala? Připravovala se už delší čas, nebo byla úplně spontánní?
- Vše se začalo 6. dubna loňského roku (2010) v Alexandrii, kde policie zabila jednoho mladíka jménem Cháled Saíd. Svědkové říkají, že se to stalo v kavárně. Seděl v kavárně, když přišli policajti a chtěli ho legitimovat, prohledat mu kapsy, nebo něco podobného. Pohádali se, začali se rvát, přišlo hodně policajtů a přímo před lidmi ho ubili k smrti. Měl rozdrcené kosti v obličeji. Navíc v nemocnici nechtěli do dokladů zaznamenat skutečný důvod jeho úmrtí, chtěli napsat, že se předávkoval, nebo nějakou podobnou lež. Poté se objevil Wael Ghonim, ten manažer Googlu, který žije v Dubaji. Je to velmi bohatý, ale i velmi chytrý člověk. Pracoval jako poradce pro egyptské ministerstvo financí, bylo mu něco přes dvacet a již byl známým odborníkem. Takže Wael začal psát na Facebook a organizovat rozhněvané lidi do skupin. Rozhodnutí o tom, co se má udělat, se přijímala pomocí hlasování. Ten návrh, který dostal nejvíce hlasů od lidí, se poté zrealizoval.
- To je zajímavé! A co se dělo poté?
- Dva dny poté, co se Wael vrátil do Egypta, byl zatčen a strávil ve vězení asi 13 dnů. Vyslýchali ho, jestli nepracuje pro nějakou cizí tajnou službu, třeba pro Mossad, ale nic na něj nenašli.
- Jak události v Tunisku ovlivnily průběh egyptského povstání? Urychlily je?
- Velice, myslím si, že z 50% dodaly celé věci potřebnou hnací sílu. Mubarakův systém byl ale mnohem pevnější, než ten Tuniský, a Egypt je mnohem větší země a strategicky důležitější.
- Co si Egypťané myslí o roli Spojených států v Egyptě?
- Spojené státy podporovaly Mubaraka a Egypt je tradičně jejich spojencem v regionu, a také je spojencem Izraele. Bývalý prezident Anwar as-Sadát podepsal strategickou mírovou smlouvu s Izraelem. Ale Egypťané si nepřejí, aby Spojené státy rozhodovaly o tom, co se v zemi bude dít.
- Zmínil jsi Izrael, jak se na něj dívají Egypťané?
- Asi víš, že mezi Egyptem a Izraelem byla válka. Téměř z každé rodiny někdo v té válce zemřel, sice to my mladí již tak nepociťujeme, ale naši rodiče a prarodiče, všichni někoho ztratili, nebo znali někoho, kdo zemřel. Samozřejmě se zajímáme o osud Palestinců, ale Egypťané nechtějí válku s Izraelem. Žádný normální člověk nechce válku. Chceme ekonomický růst a lepší život. Mnozí měli rádi Mubaraka, protože dokázal udržet mír, jeho zahraniční politika byla dobrá, uměl účinně se všemi komunikovat. Byl to vlastně velmi chytrý člověk, studoval ve Spojených státech a Američané předpověděli, že se jednou stane egyptským prezidentem. Lidé ho začali nenávidět jenom asi před deseti lety, kdy začal rozprodávat státní podniky soukromníkům, například dopravní společnosti, autobusovou a železniční společnost. Zaměstnancům se mzdy nezvedly, ale cena cestovného vzrostla o 150%. Během těchto privatizací za Mubarakovy administrace probíhaly i různé spekulace a hojné úplatky. Například, řekněme, cena železniční společnosti byla třeba 100 milionů, on ji prodal za 50 milionů a kupující mu dal nějakou provizi. Kvůli tomuto mafiánskému chování lidé začali Mubaraka nenávidět.
- Jak tedy lidé zareagovali, když Mubarak odevzdal svou moc Omaru Sulejmanovi?
- Nepřijali ho, donutili ho odstoupit a odevzdat moc armádě. Sulejman je pravou rukou Mubaraka, nic by se tím nezměnilo.
- Takže nyní vládne v zemi armáda? Jaký k ní mají lidé vztah?
- Lidé jí důvěřují. Je složena z běžných občanů, lidé k ní mají dobrý vztah, ne jako k policii. Policie je zkorumpovaná. Řeknu ti příklad: potřebuješ řidičský průkaz. Abys ho získal, musíš nejdříve nějak zjistit, komu dát peníze, aby je doručil kompetentnímu důstojníkovi. Musí to být někdo, komu tento důstojník důvěřuje, protože nemůžeš jenom tak přijít k důstojníkovi policie a vytáhnout peníze. Když mi bylo 24, založil jsem si firmu. Pronajímal jsem auta. Začal jsem úplně od nuly. Věděl jsem, že několik známých vlastní auto, které nepotřebuje. Tak jsem s těma lidma podepsal smlouvu, platil jsem jim měsíčně provizi a jejich auta jsem dál pronajímal. Někteří si vzali auto i na leasing. Splátky jsem platil já, a tím, že provize za pronájem byla vyšší, ti lidé měli i nějaké ty peníze navíc. Po splacení jim pak to auto zůstalo. Můj podnik začal prosperovat. Začal jsem se dvěma autama, za rok jsem jich měl deset a na konci třináct. Jednoho dne přišli policajti a našli nějaký úplně hloupý důvod, proč nemůžu provozovat firmu z té kanceláře a musel jsem ji zavřít. Když byla měsíc zavřena, musel jsem skončit, protože veškeré peníze, co jsem nastrádal, jsem musel dát majitelům aut za pronájem jejich vozů. Nemohl jsem to utáhnout déle.
- To byl moc zajímavý nápad. To je tedy škoda. Policajti jenom tak přišli a donutili tě všechno zavřít? Možná chtěli úplatek.. nebo je poslal někdo, komu jsi konkuroval.... to je smutné.
- Vidíš, i kvůli takovýmto věcem lidé emigrují. Chtěl jsem být úspěšný, pomalu, vlastní prací, postupně. Nešlo to. Před několika lety se v Rudém moři potopila loď, vracející se ze Saudské Arábie (*mluví o katastrofě lodi As-Salam Boccaccio 98, která se potopila 3.února 2006). Byla vysloužilá, ve špatném technickém stavu, nesplňovala bezpečnostní předpisy. Zemřely stovky lidí. Běžně by její majitel byl potrestán, ale člověk, který ji vlastnil, je velmi bohatý, je členem skupiny kolem vlády, má hodně hotelů v Šarm aš-Šajchu. Osvobodili ho. Všechny tyto věci lidi postupně popudí.
- Objevily se zprávy, že v Egyptě došlo k loupežím a přepadením, a někteří dopadeni měli u sebe policejní průkazky. Byla účelem snaha zdiskreditovat demonstranty jako bandu lupičů a násilníků, nebo něco jiného?
- Bylo to za účelem vyvolání strachu mezi lidmi, vláda chtěla, aby se lidé báli o své rodiny a majetky, a aby se vrátili domů je ochraňovat. Vláda schválně otevřela věznici, kde byli vězněni nebezpeční zločinci a dala jim volnou ruku. Navíc ministerstvo vnitra dalo policii dva dny nařízené dovolené. Poslala je domů, včetně dopravní policie.
- To je divné. A proč? Chtěla vyvolat chaos?
- Ano. Chtěla donutit lidi opustit ulice a vrátit se domů. Ale lidé to pochopili a převzali jejich roli.
- Převzali jejich roli? Myslíš roli policie? Jak se jim to povedlo?
- Zorganizovali se přes internet, přes Facebook. Rozdělili si role, kdo bude střežit banky, kdo bude řídit dopravu, kdo bude dbát o čistotu ulic, kdo bude ochraňovat muzea a památky.
- To je úžasné!
- Ano. Lidé se sjednotili. Klíčem byla komunikace. Vláda to pochopila a na tři dny vypla internet. Lidé se začali organizovat přes telefony. Vláda vypla telefony. Lidem zbylo už jenom se domlouvat osobně, ale nezastavilo je to.
- To je jasné... pak už nemohli zhola nic...
- Lidé drželi spolu, všichni pracovali pro jednu společnou myšlenku. Mezi demonstranty bylo i hodně dívek, ale nikoho ani nenapadlo je nějak obtěžovat, víš jak to myslím. Myšlení lidí bylo propojeno, všichni měli společný cíl.
- Co si myslíš, která skupina by mohla nyní zvítězit ve volbách? Komu lidé důvěřují?
- Politika je jako dort, nyní se všichni budou prát, aby si z něj urvali největší kus. Existuje spousta skupin, které se nyní budou ucházet o přízeň lidí. Neví se, kdo to bude.
- Co si myslíš o Muhammadu El-Baradejovi?
- O Baradejovi si hodně lidí myslí, že zemi dost dobře nezná, že žil celý život v zahraničí, ale právě to může pomoci. Když člověk žije v nějaké zemi, sice ji zná, ale některé věci třeba nevidí, vidí je jenom člověk, který se dívá s odstupem, zvenku. Je to jako když nosíš každý den stejnou košili, cítíš se v ní dobře, znáš ji, ale nevidíš, jak v ní vypadáš zvenku. Možná jeho pohled a jeho mezinárodní prestiž může přinést něco pozitivního.
- Jak to je s Muslimským bratrstvem? Má mezi lidmi velkou podporu?
- Podle mě lidé o nich zbytečně napovídali hodně špatného. Jsou to normální lidé, nejsou to žádní teroristé. Nicméně podle mě je lidé nebudou volit, nebo jen ve velmi omezené míře. První čtyři dny se muslimské skupiny vůbec nezúčastnily protestů, nebyli to oni, kdo začali s demonstracemi. Byli to hlavně mladí lidé kolem 18, 20, 25 let, a hodně jich zemřelo. Vezmi si, že nyní již téměř každý má doma internet, i v malých vesnicích. Můžou si přečíst o tom, jaký je život ve světě, jaké jsou zákony třeba v Německu, ve Švédsku. Lidé mají informace.
- Jak je na tom Egypt se školstvím? Umí všichni lidé číst a psát?
- Z generací lidí od šedesátých let jsou již všichni gramotní. Mezi těmi staršími se najdou lidé, kteří neumí číst a psát. Mladá generace z osmdesátých let je již všeobecně vzdělaná. Kolem 50% mých spolužáků ze střední školy šlo studovat dál na vysokou školu. Já jsem vystudoval práva, ale po škole jsem se tomu již nevěnoval. Úroveň výuky není moc dobrá. Je jenom teoretická, úplně nám chybí praxe, hlavně v technických oborech. Je to jako, když ti někdo dopodrobna popíše, jak používat Iphone: zmáčkneš tohle a pak tohle, ale ty jsi nikdy Iphone nedržel v ruce (smích).
- Co lidé vlastně očekávají od nové vlády?
- Hlavně ekonomický růst. Egypt má dobré klima pro zemědělství, pěstování zeleniny, ovoce. Egypt má památky a muzea. Egypt má Suezský průplav, jenom denní výdělek z plavby se počítá na zlaté cihly. Za sedmnáct dnů jsme ztratili 15 miliard dolarů z turismu. Například existuje dohoda, podle které Egypt dodává plyn do Izraele za cenu o 75% nižší, než je jeho tržní cena. I proto Izraelci nechtěli, aby Mubarak odešel. Izraelci se toho báli, protože i oni potřebují mír, jsou to normální lidé jako my, dobří a špatní, jako všude jinde. Existuje spousta smíšených manželství našich lidí s Izraelci.
- Ano, Izraelci ho podporovali do poslední chvíle.
- Mubarak udržoval velice dobré vztahy s Izraelem, s Američany, se všemi bývalými prezidenty, Clintonem, Bushem mladším i starším. Mubarak rovněž nechtěl utéct jako tuniský prezident Bin Alí. Chtěl se připravit, co bude dělat poté, až odejde... tento převrat byl překvapením pro mnoho lidí. Osobně si myslím, že by byla škoda, kdyby odešel takhle, zatracen a nenáviděn. Lidé potřebují silné osobnosti jako byl on, ale byl odstraněn, protože se začal ubírat špatným směrem. Kdyby Mubarak byl od základu špatný, nevydržel by při moci 30 let. Můj otec i dědeček ho měli rádi. Dal postavit v Egyptě hodně věcí, byl to voják.
- Kterého z předchozích prezidentů mají lidé nejraději? Anwara Sadata? Nebo Gamála Abd an-Násira?
- Násira. Lidé ho měli rádi. Byl to obyčejný člověk, také to byl voják, ale hlavně přerozdělil bohatství mezi lidi. Například jeden muž měl 1000 parcel zemědělské půdy a na každém těžce pracoval nějaký člověk, jenom za jídlo, nebo malou odměnu. Násir tomu bohatému člověku nechal třeba deset parcel a zbytek rozdělil těm lidem, kteří na nich pracovali. Představ si, že pracuješ v této kavárně a najednou je kavárna tvoje (smích). Začal budovat infrastruktury, silnice, elektrickou síť, průmysl. Také získal Suezský průplav od Britů. Jenom čistě příjmy z plavebních poplatků Egyptu úplně stačí k blahobytu. Egypt se může stát bohatou a prosperující zemí. Doufám, že se to splní. Lidé jsou šťastní, že se zbavili diktátora, ale nikdo neví, co bude dál. Lidé chtěli jenom aby Mubarak odešel, ale nemají zatím žádný plán pro budoucnost. Nadávali na finanční těžkosti a nezaměstnanost, ale možná bude všechno ze začátku ještě těžší.

Mustafa se pořád téměř neviditelně usmíval a popíjel kolu. Vypadal vyrovnaně, nebyl v něm ten vzrušený entuziazmus idealistických revolucionářů. Ale náš rozhovor mi dodal optimismus a víru v sílu lidí.

Bouřlivý Valentýn v Íránu

2011-02-14T20:32:00.006+01:00

14.2.2011. Dnes je sice svátek zamilovaných, ale v Íránu zas po měsících lidé vyšli do ulic. Mnozí si mysleli, že je odpor v Íránu zlomen a lidé již nebudou mít odvahu protestovat. Zdá se, že tuniský a egyptský příklad byl dost silný na to, aby vzbudil plamen vzdoru. Již máme k dispozici videozáznamy protestného zhromáždění v Teheránu a dalších větších městech Íránu. Jsou nové a aktuální, protože nové heslo, které lidé křičeli, bylo "Mubarak, Ben Alí, nyní přišel i čas Seyeda Alího" (Chámeneího). Navzdory tomu, že vůdci opozice Músaví a Karrúbí byli zadrženi v domácím vězení a nemohli se účastnit protestů, lidé vyšli do ulic a skandovali již známá hesla "Smrt diktátorovi". Pro ilustraci je zde několik videozáznamů:

Lidé pálí Chámeneího plakát:

Reportáž CNN:

V tomto videu lidé skandují: "Ne Gaza, ne Libanon, Tunisko, Egypt a Írán", co je narážkou na finanční pomoc íránské vládyHamásu a Hizbaláhu.

Zdá se, že demonstrantů byly tisíce. Pro ilustraci přikládám oficiální fotografii z provládní demonstrace minulý pátek 11. února 2011, při příležitosti oslav výročí íránské revoluce. Fotografie pod ní je z léta 2009.

Dnes byl údajně zabit (zastřelen) jeden člověk, jiné zdroje se zmiňují o tří obětech.

Přihodila se ještě jedna věc: Írán navštívil turecký prezident Abdullah Gül a kromě obvyklých diplomatických vágních frází, řekl s neobvyklou upřímností: "my vsichni (myslel politiky) musíme naslouchat tomu, co chtějí lidé. Pokud tomu nepřikládáme žádný význam, lid si sám musí vynutit, co chce.

Myslím, že to bylo dost jasné varování.
Je pozitivní, že se v Íránu zase něco začalo dít, ale myslím, že Írán bude jednou z posledních zemí, kde vláda padne. Pokud se toho tedy dožiju.

Konec jednoho snu

2011-02-12T00:11:00.006+01:00

11. února je výročím Íránské revoluce. Rovněž shodou okolností 11. února 2011 rezignoval egyptský prezident Hosní Mubarak, už druhý v pořadí po tuniském Bin Alím. A vypadá, že nebude poslední hlavou, která padne, pozorovatelé se již horečnatě hádají, kdo bude další. V sobotu 12. února se plánuje protest i v Alžírsku, 14. v Íránu. Lidé se pohli v Jemenu i v Jordánsku.

Události posledních týdnů ale neznamenají jenom blížící se konec aspoň části diktatur v regionu, ale i konec jednoho velkého, utopického snu: snu Islámské republiky Írán o vývozu islámské revoluce do regionu.

Nová islámská vláda v Íránu po revoluci 1979 převzala zemi ve velmi dobrém stavu. Měla již vybudovanou infrastrukturu a průmysl a byla důležitou regionální velmocí z hlediska ekonomického i vojenského. Neustávající príliv petrodolarů s často uměle vypumpovanými cenami dal Íránu jedinečnou možnost: navzdory osmileté válce s Irákem íránská vláda stihla vybudovat síť svých "poboček" ve většine muslimských zemí regionu, jako jsou Hizballáh v Libanonu, nebo SCIRI v Iráku (Nejvyšší rada pro islámskou revoluci v Iráku). Úkolem těchto organizací byly ideologické i ozbrojené útoky proti USA, západním hodnotám a myšlekám, jako je sekularismus, a proti Izraeli. Tyto organizace se snažily zdiskreditovat místní vládce jako neschopné loutky a prisluhovače Západu (což často nemusí být daleko od pravdy) a pokoušely se lidem nabídnout alternativu v nastolení islámské vlády. Írán se se svou agresivní rétorikou proti USA a Izraeli, snahou o vybudování jaderných kapacit a neustálým dokazováním "nezávislého" technického pokroku snažil přilákat muslimské země pod svá ochranná křídla. Vůbec nevadilo, že kromě Libanonu a Iráku šlo o převážně sunnitské země. Boj proti Izraeli a Velkému Satanovi měl postačit ke sjednocení všech muslimů proti společnému nepříteli.
Na začátku se mu i dařilo. Ahmadínežád byl v muslimských zemích nesmírně populární kvůli své konfrontační rétorice vůči USA a Izraeli.

Když se skácel trůn tuniského prezidenta a Egypťané odmítli postavit pyramidu Mubarakovi, Chámeneí i Ahmadínežád hned přispěchali s jejich velkolepou tezí, že jsou tyto revoluce inspirovány Íránskou revolucí z roku 1979, že je to boj Tunisanů a Egypťanů za "svobodu", proti útlaku Západu.

Ale spíše tomu věří jenom oni. Nebo zoufale chtějí věřit.

Během nejbouřlivějších dnů v Egyptě byly v Íránu zablokovány nebo rušeny hlavní zahraniční zpravodajské servery typu BBC které zprostředkovávaly zprávy a záběry z nepokojů v Tunisku a Egyptě...

Když to podle režimu byly "islámské revoluce" typu té íránské z roku 1979, proč se je režim tak bál ukazovat?

Už na první pohled je zřejmé, že je role islamistů v těchto revolucích spíše okrajová. Jsou to revoluce všelidové. Je jasné, že se podobají íránské revoluci v její začátcích, kdy proti šáhovi vedle sebe stály rozdílné frakce, dělníci, inteligence, komunisté i islamisté, kteří si nakonec revoluci uzurpovali pro sebe.

Před několika dny představitelé "zeleného" reformního hnutí požádaly o povolení demonstrovat v pondělí 25. bahmána (14. února) na vyjádření solidarity s Tunisany a Egypťany. Samozřejmě oficiální povolení nikdy nedostanou. Navzdory tomu se výzvy nešíří jenom po Facebooku, lidé je píšou na zdi, na autobusy a na bankovky, což je v Íránu velice oblíbený způsob předávání informací, rozdávají letáky a lepí nálepky a plakáty na zdi ve všech větších městech.
Pokud lidé najdou odvahu vyjít do ulic, je pravděpodobné, že bude demonstrace opět tvrdě potlačena.

Hlavně, že Chámeneí hlásá "právo Egypťanů a Tunisanů na svobodu".

Chámeneí a oficiální propaganda tvrdí, že blízkovýchodní a severoafrické země touží po islámistické vládě. Tvrdí to i lidé, kteří přeceňují podporu extrémistických hnutí v těchto zemích.

Nic z toho tomu zatím nenasvědčuje. Dokonce i samo Muslimské bratrstvo se proti Chámeneího výroku ohradilo.

Všichni ti Tunisané a Egypťané totiž v létě roku 2009 mohli vidět na vlastní oči, jakou "svobodu" islámský režim nabízí. Zdiskreditoval se sám, nikoho k tomu nepotřeboval: střílením do lidí, mučením a znásilňováním zatčených. Pokud se nyní Tunisané a Egypťané inspirovali Íránem, bylo to spíše zelenou revolucí, ne tou islámskou. Nyní zbývá jenom doufat, že lidé neztratí zdravý rozum, aby se nenechali ovládnout islámisty, a současná americká vláda bude dostatečně slabá a zmatená na to, aby tam rychle dosadila nějakou svou loutku, nějakého nového diktátora typu Mubaraka, ve smyslu "je jedno, co dělá, hlavně, že je to náš kamarád".

Doba, kdy mohla násilím zvítězit islámistická frakce je zjevně pryč. Za třicet let se toho i na Blízkém východě hodně změnilo. Pokrok nelze zastavit, už nežijeme ani v době pyramid, ani v době krvelačných nájezdníků mávajících kolem sebe šavlemi. Egypťané i Tunisané vědí, že musí zachovat přátelství se zbytkem světa. Komu by jinak ukazovali své pyramidy a pláže?

A co Írán? Asi se bude muset probudit do studené reality.
Tak se zdá, že byla celá ta jeho práce a investice do vývozu islámské revoluce vcelku zbytečná.

Další dva lidé popraveni

2011-01-24T23:13:00.004+01:00

Podle oficiálních zpráv íránské justice byli 24. ledna 2011 časně ráno v Teheránu popraveni oběšením další dva političtí vězni: Džafar Kázemí (mladší vpravo) a Mohammad Alí Hádž-Ághájí.

Manželka Džafara Kázemího napsala na jaře 2010 dopis generálnímu tajemníkovi OSN, v němž uvedla:

Jsem Rúdábe Akbarí, žena v domácnosti a manželka politického vězně Džafara Kázemího.
Mám dvě děti.

Můj manžel byl zatčen 18. září 2009 v šest hodin ráno v ulici Haft Houz v Teheránu. Dva týdny jsem o něm neměla žádné zprávy. Tři dny byl vystaven mučení a 84 dní strávil za hrozných podmínek v samovazbě.

Byl obviněn z podpory a propagace Organizace lidových mudžáhidů a z návštěvy našeho syna v Ašrafu (tábor mudžáhidů v Iráku)

Ve vězení byl po třech dnech mučení a třech měsících samovazby vystaven nátlaku, aby učinil televizní doznání. Když narazili na jeho vzdor, strašně ho mučili a bili tak, že mu zlomili tři zuby. I teď je můj muž ve znepokojivém fyzickém i psychickém stavu.

Po prvním procesu, v němž nad ním soudce Moghíseí vynesl rozsudek trestu smrti, vznesl obhájce mého muže ústně stížnost, že vydaný rozsudek je vzhledem k vznesenému obvinění, jímž byla pouze propagace proti systému, příliš tvrdý a nezákonný. Zároveň tam soudce pro danou kauzu poznamenal, že byl nucen vydat tento rozsudek pod tlakem shora. Obhájce říká, že odvolací soud se ani nepodíval do třístránkové argumentace obhajoby k obvinění z propagace proti režimu a dvěma stručnými řádky potvrdil rozsudek prvoinstančního soudu, popravu.

Soudce odvolacího soudu se jmenoval Zargar.

Vyšetřovatel manželovi řekl: Potřebujeme několik obětí pro záchranu režimu a jeden z losů padl na tvé jméno. Znovu po manželovi chtěli, aby poskytl interview o střetech ve svátek Ášúrá, když to však odmítl - poněvadž byl zatčen už tři měsíce před svátkem Ášúrá, vyšetřovatelé mu vyhrožovali, že pokud odmítne učinit doznání, budou před jeho očima mučit jeho ženu a děti. Navzdory výhružkám vyšetřovatelů, že mu před očima rozřežou ženu na kusy, trval na tom, že žádné interview neposkytne. Oni nato prohlásili, že jeho poprava je nutná a definitivní. 74 dní strávil v samovazbě v sekci 209, pak ho přesunuli na týden na místo, které se nazývá „suite“, a potom do sekce 350 Evinské věznice.

Tři týdny jsme s mým mladším dítětem neustále chodili do věznice a snažili jsme se ho navštívit, ale nikdy nám návštěvu nepovolili.

Jaký zákon, jaký kodex a jaká země považuje návštěvu dítěte za zločin? Pokud je podle islámské republiky opravdu návštěva dítěte zločinem, za který se trestá popravou, ano, pak je můj muž vinen.

Vzhledem k zoufalé situaci politických vězňů i k tomu, že se nepřezkoumávají nezákonné rozsudky, které jsou v rozporu s lidskými právy i se zákonem, vzhledem k všeobecné nevině politických vězňů žádám o neodkladné vyšetření a o podniknutí kroků proti vykonání vynesených rozsudků trestu smrti.

Popsaná situace není specifická jen pro mého manžela a pro mou rodinu, ale pro všechny rodiny politických vězňů, jež jsou ve špatném psychickém stavu. Jakožto rodiny politických vězňů žádáme Vysoký komisariát OSN pro lidská práva, aby učinil neodkladná a účinná opatření.

S poděkováním Rúdábe Akbarí

manželka politického vězně Džafara Kázemího

Měsíce ordíbeheštu 1389 (duben/květen 2010)

(Text dopisu byl zveřejněn na stránkách aktivistů za lidská práva a demokracii RAHANA,
http://www.rahana.org/en/?p=3528)

S laskavým svolením, překlad T.M.

Nový dizajn do nového roku...

2011-01-23T23:27:00.009+01:00

Po téměř pěti letech se i tato stránka dožila několika, snad bezbolestných, zákroků graficko-plastické chirurgie. Doufám, že se vám nová úprava líbí.... vše je trochu jednodušší, bez zbytečných tretek, modernější, protože taky jdeme s dobou, i myšlenky dozrávají, tedy alespoň doufám, že jsme všichni moudřejší, než před pěti lety... ještě dodatečně přeji vše dobré do nového roku a připojuji obrázek mého milovaného Teheránu.

PS: Kdo jste už propadli viru zvanému Facebook, tak pokud chcete, upište se zde :-)

Jak silně zazáří tuniská pochodeň? Proč Tunisko, ale ne Írán?

2011-01-22T13:49:00.002+01:00

17.prosince 2010 se v Tuniském městě Sidi Búzíd upálil prodavač zeleniny Muhammad Buazízí. V jeho činu se zrcadlilo totální zoufalství poté, co přišel o zdroj obživy své rodiny, když mu úřady zabavily jeho mobilní stánek se zeleninou. Příběh je poněkud zamotaný, ale prvotním důvodem byl zjevně jeho neúspěšný boj s korupcí a arogancí úřadů, vysoká nezaměstnanost a ekonomický úpadek země. Pokud s nadsázkou nazveme tohoto mladíka tuniským Janem Palachem, jeho čin zažehnul oheň, který se možná rozšíří dál. Evropští výletníci a cestovní kanceláre trnou, aby neprišli o oblíbenou letní destinaci, ale mnozí obyvatelé Blízkého východu a severní Afriky v ní vidí jiskřičku naděje pro další země s diktátorskými režimy v regionu: Egypt, Lýbie, Alžírsko, snad Súdán, který očekává výsledky referenda o rozdělení, a nakonec Sýrie a Írán.

Již několik dnů po Buazízím jeho čin následovali čtyři lidé z Egypta, pět z Alžírska a jeden z Mauretánie. Jeden Egypťan a jeden Alžířan svým zraněním podlehli. Ne všichni zašli až tak daleko, ale posbírali odvahu a vyšli do ulic protestovat proti nešvarům jejich země. Alžířané protestovali proti zvýšení cen mléka, cukru a mouky, ale režim prezidenta Abdulazíza Butefliky není natolik represivní, aby vyvolal širší odpor veřejnosti.

Nilské vody pod korábem stárnoucího prezidenta Husního Mubaraka se rovněž rozhýbali a země je na tom ekonomicky ještě hůř, než Tunisko. Dalším vhodným kandidátem pro politický důchod by byl Muammar Kaddáfí s jeho zelenou knížkou. Ten dění v Tunisku samozřejmě odsoudil, protože měl moc dobré vztahy s bývalým prezidentem. Nicméně i z Lýbie přes oponu cenzury pronikly zprávy o protestech, hlavně kvůli špatné situaci v oblasti bydlení a velkých zpožděních ve výstavbě nových bytů pro mladé lidi. I v Jordánsku 16. ledna asi 3000 lidí protestovalo před parlamentem kvůli vysokým cenám potravin, žádali odstoupení premiéra Samira Rifáího, ale neodvážili se napadnout královskou rodinu.

Sice až tak dobře neznám poměry v Tunisku, nicméně se pokusím o srovnání a pokusím se nastínit několik důležitých faktorů, které ovlivnily dění v zemích a výsledek revolt, té tuniské, která právě probíhá, a té íránské po volbách v létě r. 2009.

Tunisko je menší severoafrickou zemí s 10 miliony obyvatel, většinou sunnitských muslimů, z hlediska etnického to jsou arabizovaní Berbeři. Většina příjmů země pochází z turistického ruchu. Írán je jednou z klíčových zemí Perského zálivu, z hlediska nerostných surovin i vojenského potenciálu. Je to země se 70 miliony obyvatel šíítského vyznání a etnicky jsou to většinou Peršané, Ázerové a další etnické minority. Důležitý je i vysoký počet mladých vzdělaných lidí, kteří mají přístup k internetu a jsou schopni nezávisle informovat o situaci pomocí sociálních sítí a uveřejnění autentických videozáznamů z demonstrací.

KORUPCE, SVÉVOLE ÚŘADŮ, CENZURA, NÁSILÍ, CHUDOBA

Na začátku všech revolt a revolucí musí stát nespokojenost občanů se situací v zemi. V Tunisku to byla nezaměstnanost, korupce, mafiánský klientelismus rodin ex-prezidenta Zine el-Abidina Ben Alího a jeho ženy Leily, kteří kontrolovali v zemi vše, hlavně to, co vynášelo nějaké peníze. A rovněž nesvoboda, cenzura, věznění lidí. Situace v Íránu je velice podobná.

Mnozí přichází s konspiračními teoriemi, podle kterých jsou revolty podněcované zvenčí. Tyto teorie jsou početnější, když se mluví o Íránu kvůli jeho oficielně protiamerickému postoji. Dobře, připouštím, nelze vyloučit. Nicméně, aby obyvatelé vystoupili proti režimům, které neváhají pálit ostrou municí, situace musí být tak vážná, že podstoupí smrtelné nebezpečí a vyjdou do ulic i s holýma rukama proti samopalům.

Je velmi zajímavé sledovat, jak podobný je scénár a reakce všech diktátorů, jejichž seismograf zaznamenal silnejší otresy pod základy jejich trůnu.

Prvním krokem je vždy hledání vnejšího neprítele a bagatelizace demonstrující skupiny. Absolutní vládci totiž nikdy nepřiznají, že lid může být nespokojený jenom tak sám od sebe. Vzpoury prece vždy musí podněcovat neviditelný nepřátel zvenčí, nějaká podlá velmoc, která chce zasahovat do vnitřních záležitostí státu a zničit ten malý ráj na zemi. Lidé přece musí být štastní jenom z pocitu, že jim vládne práve onen vyvolený vůdce X.

Samovládce vydá rozkaz tvrdě proti lidem zakročit a když se o demonstrantech vyjádřuje, nešetrí různými nelichotivými slovy jako je "lůza, extrémisté, zrádcové, provokatéři, rváči, pobudové atd." Mezi demonstranty mezitím padají první oběti na životech, policejní násilí se stupňuje a lid je pořád hlasitější. Mohou se vyskytnout případy rabování, útoky na policejní stanice, věznice, vládní budovy a infrastruktury podobného typu.

Vladař se vyděsí a zkouší si lid ješte udobřit a uklidnit. Následují ústupky, skutečné, nebo zdánlivé. Vetšinou si vybere nějakého obětního beránka mezi ministry, označí ho za zodpovědného za vzniklou situaci a odvolá ho. Slíbí snížení cen vybraných komodit, vypsání nových voleb, nebo prošetření situace, proti které občané protestují (například zpochybňované výsledky voleb). Většinou rovněž dá pokyn ke snížení intenzity násilí vydáním zákazu použití ostré munice a podobně. Na druhou stranu pohrozí občanům represemi v případě, že se masy neuklidní. Většinou zavede bezpečnostní opatření a vyhlásí zákaz zhromážďování a vycházení.

Neuspěje-li politikou cukru a biče, zůstávají mu už jenom dvě alternativy: nastolit vládu absolutního teroru, nebo uprchnout jako krysa z potápějící se lode.

V Íránu před rokem a půl proběhla ta první alternativa. V Tunisku ta druhá.

Proč se v Tunisku tlakem verejnosti již po měsíci podarilo vyhnat diktátora, ale v Íránu ne? Kde Íránci udělali chybu?

IDEOLOGIE

Odpověď je směsí několika faktorů. Jedním z nejdůležitějších je to, že většina arabských diktatur jsou diktatury sekulární. Jejich ideologie se opírá pouze o sílu a loajalitu armády a bezpečnostních složek vůči vládnoucí osobě nebo skupině. Jsou založeny na kultu osobnosti vůdce, nebo mohou být ultrapravicové, nebo ultralevicové, ale je to pořád ideologie politická, a její dogmata, ačkoliv pokroucené a zmanipulované, jsou pořád z našeho, hmatatelného sveta. Můžeme s nimi nesouhlasit, kritizovat je, argumentovat.

Nikoliv v teokratické diktatuře jako je Írán. Vystoupíme-li proti náboženské diktatuře, bojujeme rovnou proti boží vůli, proti posvátnému a dokonalému řádu, proti něčemu nehmatatelnému a lidským rozumem nepochopitelnému. Bojujeme proti zákonům daným vyšší autoritou, proti které je lidský rozum absolutně bezcenný. V Íránu vlastne vládne “milostivý a soucitný” islámský bůh, jehož zastupuje Chámeneí.

Moderním sekularistickým Evropanům jsou tyto myšlenky asi již velmi cizí. Znaky náboženské diktatury v vrope lze najít v hlubinách dějin, kdy měl papež světskou moc soupeřící s mocí římskoněmeckých císařů, v období inkvizice, indexu zakázaných knih a pálení kacířů, vědců a filozofů, jenž se odvážili polemizovat s dogmaty, třeba i o tom, že Země je placatá a slunce krouží kolem ní.

Mučením se zkoušela síla kacířovy víry. Pokud je člověk nevinný, přece ho bůh zachrání před bolestí a smrtí!

Samozřejmě, každý si domyslí, že jsou tyto “boží” zákony dokonale překrouceny podle potřeb vládnoucí skupiny, ale v společnostech, kde ještě existuje nějaké procento věřících a jistá tradice, je to strategie, která může fungovat. A to ani nemusí být strach z hněvu božího po smrti, lépe funguje strach z vězení, mučení a rozsudku smrti, který se v Íránu vyslovuje pomalu tak lehce jako dobré ráno. Jenom od začátku nového roku bylo v Íránu oběšeno kolem 45 osob. Trestem je i vyloučení ze společnosti, znemožnění dalšího studia a zákaz činnosti.

Proto v Íránu oficiálně neexistuje sekularistická opozice, sekularisté museli zemi opustit, nebo už nejsou mezi námi. Mnozí lidé jsou vnitřně rozpolceni. Cítí potřebu změn a oddělení náboženství od politiky, ale bojí se otevřeně přihlásit k sekularismu a zavrhnout tradici, která má ještě pořád hluboké kořeny. Nikdo nemá odvahu říci, že “boží vláda” selhala a my lidé to umíme lépe.

Proto v Íránu proti sobě stojí oficiálně jenom dvě frakce stejné strany. Výhonek, který vyrašil ze stejného kmene, proto mu mnozí lidé nedůvěřují, ale v současnosti neexistuje žádná lepší alternativa, kterou by přijala většina lidí. Jenom referendem o samotném uspořádání státu (republika sekulární, republika islámská, konstituční monarchie) může vyřešit tuto zásadní otázku, protože bez toho nikdy nebude možné přesně zjistit, co vlastně chce těch 70 milionů lidí.

ARMÁDA

Íránská vláda hned nasadila proti statitisícům demonstrantům Basídž. Je to dobrovolná organizace zanícených věřících s různými funkcemi, zejména ozbrojená ochrana ideje islámské revoluce. Velitelé Basídžu naverbovali polovzdelané chudé lidi z odlehlých končin země, velmi dobře jim zaplatili a přivezli je do měst, aby bojovali proti "bezvěrcům". Stejně jako exkomunikovaný, z církve vyloučený člověk se ve středověku prakticky stával psancem, zbaveným veškerých občanských práv, v Íránu rovněž stačí nepohodlnou osobu označit za "moháreba", tedy za nepřítele boha. Tuto osobu lze bez okolků bít, mučit a zabít. Podle zpráv, které pronikly na veřejnost několik mesíců po volbách, byla situace v létě 2009 již velice blízko k revoluci. Nasvědčuje tomu jeden zajímavý jev. Když už někteří íránští policisté odmítali bít a vraždit své spoluobčany, vláda jim přestala důvěřovat. Pozvala si své věrné nohsledy z libanonského Hizballáhu a žoldáky z jiných islámských zemí. Ještě pořád hledám obdobný příklad z dějin, když si vláda pozvala cizince, aby bojovali proti vlastním obyvatelům.

V Tunisku se ukázalo, že armáda není na straně uprchlého prezidenta a zabránila svévoli a teroru tajné policie a prezidentovy gardy, armáda tedy aktivně přispěla kauze lidí. V Íránu existují náznaky, že je mezi příslušníky regulérní armády větší počet sympatizantů opozice, nicméně nejvyšší špičky jsou pořád loajální Chámeneímu. Chámeneí se opírá hlavně o Revoluční gardy, v podstatě paralelní armádu, lépe vyzbrojenou, než je ta regulérní. Revoluční gardy jsou rovněž velkou ekonomickou silou, která nyní v zemi již kontroluje většinu nejdůležitejšího průmyslu a infrastruktur, včetně například telekomunikací a jaderného programu.

DĚLNICKÁ TŘÍDA

Tuniská revolta měla jednu velkou výhodu: podpořily ji dělnické odbory, organizace, která je v Tunisku velice silná.Tuniská odborová organizace dostala v nové vládě tři křesla, nicméně její zástupci z nové vlády vystoupili na protest proti přítomnosti členů bývalé vládní strany vyhnaného prezidenta, kteří měli pořád pod kontrolou klíčová ministerstva: zahraničí, financí a obrany. Nedostatkem íránského “zeleného hnutí” bylo, že nedokázalo zainteresovat všechny vrstvy obyvatel skrz celé sociální spektrum země. Íránská vláda ví moc dobře, proč rozvoj odborových organizací hrubě potlačuje, protože jsou to právě masy dělníků, které dokonaly revoluci v r. 1979 do konce stávkami, hlavně v ropném průmyslu, tak stěžejném pro Írán. Právě přízeň dělnické třídy si Ahmadínežád chce udržet dávkami v hotovosti, dotacemi a rozdáváním jídla během mítinků. V budoucím roce se budou dotace základních surovin dále krátit, co může vést k ještě větším ekonomickým potížím a nespokojenosti nejchudších.

Další otázkou je ještě to, jak změny blízkovýchodních režimů podpoří mocnosti, které z těchto režimů jakýmkoliv způsobem profitují, hlavně ty, které nechtějí přijít o dobrá odbytiště zbraní a zdroje levné ropy.

Na závěr řeknu ještě jednu věc: naštěstí opozice v Tunisku je prodemokratická a sekulární a islámisté (strana, nebo hnutí znovuzrození “Hizb nebo Haraka Al-Nahda”) v zemi nemají silnou základnu a aktivně se revolty neúčastnili.

Jedinou výhodou vojenských diktatur je to, že drží na uzdě náboženské extremisty. Doufejme, že v případě pádu dalších diktatur v regionu v žádné z nich moc neuchvátí islámisté, jak se to stalo v Íránu v r. 1979.

Kurdský politický aktivista Hossein Chezrí byl popraven

2011-01-15T17:28:00.014+01:00

Podle posledních zpráv byl dnes popraven Hossein Khezri (Chezrí, na obr. vlevo), osmadvacetiletý kurdský politický aktivista. Byl popraven na základě obvinění z "nepřátelství k Bohu, nebo boje proti Bohu" a narušování státní bezpečnosti, stejně jako Farzad Kamangar (9.května 2010, na fotografii v šedé košili), rovněž kurdský aktivista za lidská práva, sociální pracovník, novinář a učitel a Šírin Alam Húlí (mladá žena v černém šátku vlevo).

K obvinění patří většinou i podezření z členství v íránské verzi PKK, Kurdské straně pracujících, která v Turecku podniká teroristické útoky. Podle Kamangarova právníka tato obvinění byla čistě smyšlena a nenašly se žádné přímé důkazy. Jejich přiznání byla vynucována mučením a psychickým tlakem.

Po osmiletém vězení byla popravena oběšením i bývalá "dočasná manželka" známého fotbalisty Šahla Džahed za vraždu jeho "permanentní" manželky v roce 2004. Ve vězení nyní čeká několik dalších odsouzených k smrti, Sakíne Aštiání, které byl prominut trest smrti za podíl na vraždě jejího manžela, protože v Íránu má rodina oběti právo rozhodnout o osudu viníka a to tím, že přijme finanční odškodnění, nebo ho nechá popravit. Stejně má být popravena kamenováním za vztah, který údajně měla s vrahem svého manžela.

Ve vězení jsou i prominentní umělci a novináři: Džafar Panáhí, mezinárodně uznávaný režisér a držitel mnoha ocenění, byl 20. prosince 2010 odsouzen k 6 letům vězení a 20 letům zákazu natáčet, psát scénáře, poskytovat rozhovory domácím i zahraničním

médiím a také nesmí opustit zemi. Známý režisér byl poprvé zatčen, když spolu s jinými navštívil hrob Nedy Agha-Soltan, dívky zabité v přímém přenosu během nepokojů po posledních prezidentských volbách. Byl propuštěn ale byl mu odebrán cestovní pas a zamítnuta žádost o povolení vycestovat na filmový festival v Berlíně. Poté byl zatčen podruhé, když agenti v civilu navštívili jeho dům a odvedli všechny přítomné, jeho manželku, dceru a cca. 15 hostů a přátel. Většinu ostatních propustili do 48 hodin, ale Panáhí zůstává ve vězení i bez konkrétních obvinění. Panáhí natočil například film "Offside" (2006) o dívkách, které se chtěly dívat na kvalifikační zápas do fotbalového mistrovství světa, ale bylo jim v tom zabráněno z důvodu jejich pohlaví. Film je v Íránu zakázán. Natočil také film "Kruh" (2000) o bezútěšnosti života vyděděných žen v Íránu, bývalých vězenkyních a prostitutkách. Tento film je rovněž zakázán. Další film "Červené zlato" mluví o životě a tragickém konci muže, veterána z války s Irákem (1980-88), která pravděpodobně způsobila jeho psychické problémy. Má i

finanční potíže a chce se oženit. Po nocích rozváží pizzu

. Film ukazuje i rozdíly mezi bohatými a chudými, například v tom, jak se k nim chová policie. Film je.... jak jinak.... v Íránu zakázán. Za jeho propuštění se vyslovilo několik desítek osobností z celosvětového filmového a kulturního života (Martin Scorsese, Steven SpiSpielberg, Francis Ford Coppola).

Ve vězení je i Šívá Nazar Aharí (dáma s bílým šátkem), novinářka a aktivistka, nad kterou rovněž visí vážné obvinění z "boje proti Bohu", odpadlictví, za které hrozí trest smrti.

Nasrin Sotúde, právnička a držitelka ocenění za svůj boj za práva žen (kampaň "Milion podpisů") byla rovněž odsouzena k 11 letům vězení, zákazu činnosti a opuštění země. K obvinění patřila "propaganda proti režimu", "činnost proti národní bezpečnosti", "porušení isladovku.lámských pravidel odívání během filmovaného projevu". Během své vazby držela protestní hladovku.

Lásky íránský aneb sexuální výchova podle Chomejního

2011-01-13T23:29:00.011+01:00

Konečně se opět vracím k článku, který mi leží v hlavě a v počítači už několik měsíců, a který pojednává o tématu pro čtenáře určitě minimálně stejně zajímavém, jako pro mne. Občas je nutné na chvíli zapomenout na politické vězně a Ahmadínežádovy ponožky a věnovat se i příjemnějším věcem a proto se pokusím o krátkou psycho-sociologicko-sexuologickou analýzu Íránců a Íránek. Jsou to nakonec také úplně normální lidé z masa a kostí, které drží pohromadě křehká, ale často velice vášnivá duše a kteří se musí přebít úplně stejným peklem dospívání, jenom to možná z některých úhlů pohledu mají trochu těžší.

Íránci, nebo alespoň jejich velká část věří v lásku. Já v ni sice již pěkných pár let nevěřím, ale kdoví. V ufony taky nevěřím, přesto stovky lidí přísahají, že je viděli. Takže, Íránci věří v lásku. Nemyslím lásku k bližnímu, myslím takovou tu romantickou lásku, kdy si dva lidé jeden druhého vyberou z důvodu vzájemné náklonnosti. Možná že to, co zde říkám, některým připadá divné, ale ne ve všech kulturách je koncepce romantické lásky tak běžná a samozřejmá jako v těch tak zvaných „západních“ kulturách. Vždyť i v Evropě ještě před několika desetiletími rozhodovali rodiče, s kým děti uzavřou manželství, buď z důvodu zachování dědictví, nebo zvelebení majetku. V některých zemích je tomu tak dodnes. Írán je zemí, kde i navzdory přísným pravidlům kvete milostná poezie, zpívají se písně o lásce, často… velmi často nešťastné a procento manželství uzavřených po předchozí domluvě rodičů je pořád menší.

Nicméně, raději se od tohoto těžce definovatelného a prchavého hnutí mysli přesuňme k jeho fyzickému naplnění.

Dětství a dospívání je obdobím poznávání zákonitostí světa a života, ale i obdobím velkých tělesných změn, kdy děti přestávají být dětmi. Samozřejmě mladá generace je již informovanější. Díky internetu a různým multimediálním zařízením již mládež ví o tématu hodně, ale ještě pořád musí překonávat specifický druh překážek a zápasit se strachem pramenícím z nedostatku informací a pověr. Rodiče dětem automaticky nevysvětlují otázky sexuality, často je to pořád tabu i v pokrokových a vzdělaných rodinách. Ani ve škole odpovědi na své otázky nenajdou. Již od útlého věku dívky a chlapci navštěvují oddělené třídy a holčičkám se na hlavy navleče šátek, i když ještě vůbec nechápou, k čemu vlastně je a proč je má zakrývat.
Sice chlapci vidí své sestry a sestřenice a jiné členky rodiny, ale seznámit se s cizí dívkou nemusí být vůbec jednoduché. A odkud se vůbec mají naučit s nima mluvit a jednat? Ono to také není vůbec jednoduché pochopit, že druhé pohlaví nepochází z jiné planety.
Proto není divu, že na středních školách není výjimkou výskyt tzv. náhražkové homosexuality, kdy jedinec, který by byl v normálním prostředí heterosexuální, přistoupí na homosexuální vztah z důvodu absence kontaktu s druhým pohlavím (podobně, jak se to občas může stát ve věznicích, nebo jiných místech kde je segregace pohlaví).
Mladí lidé se pak s příslušníky druhého pohlaví seznamují hlavně na univerzitách, kde nyní studuje velké procento dívek, přes rodinu, známé a kamarády, nebo náhodně, na ulici, v parku. V posledních letech se velice rozmohly sociální sítě jako je facebook, cloob (perská obdoba facebooku), nebo skype a yahoo messenger, které nabízejí možnost použití webkamery. Náhodná seznámení musí proběhnout bleskově, aby si toho nikdo nevšimnul. Spočívají ve výměně pohledů, následuje pár slov a obligátní dotaz ze strany mladíka „šomáre midin khanom?“ co znamená, jestli mu slečna laskavě poskytne své telefonní číslo. V Íránu nejsou hospody nebo diskotéky a zájmové, nebo sportovní aktivity jsou provozovány odděleně, snad kromě lyžování a vysokohorské turistiky (policajtům se nechce škrábat do výšek, proto jsou v Íránu velice populární čajovny v lesích). Když už se mladí seznámí, tak se setkávají krátce, nemají možnost skutečně spolu žít a trávit více času, aby se lépe poznali. I když rodiny souhlasí s jejich vztahem, musí se zasnoubit a rychle vzít, aby mohli začít spolu žít. Bez papíru to nejde. A až poté často zjistí, že se třeba k sobě vůbec nehodí, protože jeden z nich rád chodí do divadla a do kurzu malování, zatím co ten druhý je závislý na počítačových hrách a fotbalu.

Dospívající v tomto zmateném období poznávají i tajemství vlastního těla, ale i v Íránu existují staré známé pověry, kterými se děti strašily a odrazovali od masturbace: hrozby oslepnutím, vypadáním vlasů, beďary, nebo šílenstvím. Jak je toto téma tabuizované a opředené legendami, ale zároveň pro lidi zajímavé dokazuje i velký ohlas, který mělo půlhodinové rozhlasové vysílání rádia Farda na toto téma (radio Farda je stanice Rádia Svobodná Evropa vysílající z Prahy do Íránu v perském jazyce). V programu, který se prioritně věnuje mladým lidem, promluvili lékař i znalec náboženských tradicí a naštěstí žádný výzkum katastrofické následky sebeuspokojování nepotvrdil.

Dokonalou ilustrací je upřímné přiznání jednoho mého kamaráda, kterému je nyní kolem třiceti: "Když mi bylo tak 10-11 let, myslel jsem si, že žena otěhotní jenom od toho, když se jí muž trochu více dotýká… chápeš, jako že ji obejme a tak. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se musí i něco někam strkat." Mladí lidé si nedostatek informací kompenzují internetem a pornofilmy, kterým se v Íránu říká „filme super". Jsou samozřejmě oficiálně zakázané, ale není vůbec problém je sehnat a nyní kolují na všech těch iphonech a chytrých zařízeních, kterými jsou mnozí Íránci posedlí. Předpokládám, že většina čtenářů už nějaký ten pornofilm viděla, nicméně pro informaci těch, kteří ještě to štěstí neměli, myslím na ty, kde se sexuální přiblížení muže a ženy omezuje téměř na holý pohlavní akt, zasazený do triviálního příběhu a výkony herců jsou téměř bez projevů duševní náklonnosti, protože se třeba vůbec nemusí znát. Tento druh „samostudia“ má ale několik stránek: lidé už vědí, jak se "to" dělá, ale na druhou stranu si íránské ženy často stěžují.
Prý si muži po shlédnutí tohoto druhu instruktážních filmů často myslí, že ke spokojenosti ženy stačí jenom více méně napodobit ty pohyby a výkony, co vidí v pornofilmech a nechápou smysl líbání, mazlení, předehry, erotických masáží a podobných "zbytečností". Nicméně se obávám, že to není jenom případ íránských mužů. Na druhou stranu jsou tyto filmy západního původu, proto se v Íránu mezi některými lidmi rozšířil názor o totální sexuální svobodě a promiskuitě západních společností, který vládní propaganda vydatně podporuje. Proto si občas mladíci z Íránu a islámských zemí představují Evropu nebo Ameriku jako ráj plný polonahých smyslných slečen, které jsou kdykoliv k dispozici. Bohužel důsledkem těchto omezení, tabuizace a dezinformací je to, že mnozí mladíci hned za hranicemi své země jako první turistickou atrakci vyhledají místní noční klub. Nicméně je zajímavé připomenout, že i islámský ráj se často popisuje jako místo, kde na každého muže čeká 72 slečen, jenom s tím rozdílem, že tyto budou panny.

Když se ale íránský mladík nebo dívka dostanou přes první zkušenosti, může nastat nekontrolovatelná řetězová reakce. Je to jako pozorovat otroky vypuštěné z klece, kteří si chtějí užívat svobody a zakázaného ovoce plnými doušky a neváhají zajít do extrémů. V Íránu existuje jeden zajímavý fenomén. Domácí večírky. Místa, kde se lidé můžou cítit více-méně svobodní, hlavně když je organizují mladí lidé bez dozoru rodičů. Najde se tam i alkohol z černého trhu a všechny možné druhy drog, vždyť Afghánistán je za rohem. Ale ne vždy si tam lidé jenom povídají, popíjejí a tančí. Někdy si hostitel cíleně pozve skupinu kamarádů, dívek a chlapců, kteří se navzájem neznají a možná se již nikdy neuvidí.. po nějakém čase se pak v párech na půl hodinky vytratí do některé z ložnic. Chtějí si přece jen trochu užít a zapomenout na běžný šedý život tvořený černými čádory, policií, cenzurou, přísnými pohledy duchovních, půstem a truchlením za mučedníky. Často se provozuje anální sex, který nepoškodí panenství, ale nyní to je již na ústupu kvůli vysoké úrovni íránské plastické chirurgie.. kdyby náhodou dívka potřebovala smazat stopy vášně ze svého těla, není nic jednoduššího. Rekonstrukce panenské blány je jedním z nejžádanějších výkonů hned po operaci nosu a ňader.
Dobře, to jsou věci, které se dějí i v jiných zemích, různé private swingers party a podobné akce probíhají také za zavřenými dveřmi a nikdo se nad tím moc nepozastavuje. Ale v Íránu je to protizákonné. Existuje totiž velký korpus zákonů, které kontrolují právě sexualitu lidí. Ženatí/vdané s svobodní se posuzují rozdílně. Svobodní můžou být odsouzeni k bičování. Před několika lety ještě policie podnikala razie na domácí večírky, kde lidé nemuseli dělat nic špatného, jenom byli prostě chlapci a dívky pohromadě a poslouchali zakázanou hudbu. Všichni bývali předvedeni na policii i s jejich rodiči, kteří je museli „vykoupit“ penězi, v horším případě byli zbičováni.

Případ pornoskandálu známé televizní herečky Zahry Amir Ebrahimi ukázal hned několik věcí. Domácí video vyvolalo pozdvižení mezi lidmi ani ne tak kvůli jeho obsahu (explicitním scénám), ale spíše kvůli motivu jeho zveřejnění. Bývalý milenec herečky video údajně zveřejnil, aby se jí pomstil. Rovněž lidé byli zvědaví, jestli to je skutečně ona, nebo jenom žena jí podobná. Nicméně, video mělo tak širokou publicitu a distribuci na černém trhu, že ho viděli téměř všichni. Reakce byly velice různé, ale nakonec spíše méně lidí ji zatratilo jenom kvůli tomu, že si s někým užívala (pokud to je tedy skutečně ona). Její kariéra ve vládní televizi ale nadobro skončila a hrozil ji soud.

Pokud je viník ženatý, ale spíše pokud je žena vdaná, čeká ji mnohem krutější trest. Ilustrací je medializovaný případ Sakíne Aštiání, ženy odsouzené k smrti jak za podíl na vraždě jejího manžela, tak za mimomanželský styk s jeho vrahem. Ponechme nyní stranou motiv vraždy. Podle íránských zákonů může rodina zavražděného vrahovi prominout, dotyčný může být pouze odsouzen do vazby, nebo k zaplacení peněžní náhrady za nebožtíka. Pokud mu neprominou, bude popraven (většinou oběšením). Ale trest za cizoložství nelze prominout, to už by muselo jít o velice komplikovaný případ, muselo by se dokázat, že došlo ke znásilnění a podobně. Takže pokud si to domyslíme do důsledků, cizoložství je podle toho prakticky těžší zločin, než vražda a trest za něj je mnohem krutější, než za vraždu. Proti jejímu rozsudku protestovali mnozí lidé v Íránu, nejenom v zahraničí .. kamenování považuje drtivá část Íránců za otřesný a barbarský přežitek, a několik let během Chátamího mandátu se oficiálně neprovozovalo. A hlavně, tak ukrutný trest za těch pár hodin pomíjivé rozkoše? Pohleďte.... tedy pohleďme si všichni do svědomí, kdo nikdy ani myšlenkou nepodvedl svého partnera... ten ať hodí kamenem.

Všechny tyto společenské tlaky si Íránci vybíjeji vtipy. Nejoblíbenější vtipy mají proto buď politickou nebo erotickou náplň a jsou pořádně neslušné. Například o mužích z města Rašt se říká, že jsou lhostejní k úletům jejich žen, nebo o těch z města Ghazvin se říká, že mají rádi spíše pozadí mužů a mladých chlapců. To je práve další z íránských paradoxů: Homosexualita je v Íránu trestána smrtí. Možná si pár lidí bude pamatovat slavný výrok prezidenta Ahmadínežáda na Columbia University z roku 2007, kde řekl, že "My v Íránu nemáme homosexuály, jako ve vaší zemi." Tento výrok byl v perských překladech z transkriptu vymazán. Homosexualita je absolutní tabu. Navzdory tomu striktní oddělování pohlaví indukované homosexualitě právě napomáhá. Nikdo se nepozastaví na tom, pokud dva chlapci nebo dívky jsou pořád spolu, můžou se volně ukazovat na ulici, nemusí se bát, jenom nikdo nesmí ani tušit, že je jejich vztah poněkud hlubší. Paradoxem je, že oproti tomu změna pohlaví je v Íránu úplně legální a dokonce ji plně hradí pojišťovna. Vše to vychází z názoru Ajatolláha Chomejního, který řekl, že „pokud příroda někde udělala chybu, máme právo jí pomoci a napravit ji“. Když tak o tom přemýšlím, asi by v Íránu mohla více získat žena, která by se dala přeoperovat na muže. Musím se schválně zeptat nějakého právníka, jestli člověk změnou pohlaví automaticky jako muž získá ta práva, která jsou ženě odepírána, například dvojnásobný podíl dědictví, nebo jestli bude jejich výpověď u soudu najednou rovnocenna s výpovědí muže. Asi ne. Spíše mu hrozí, že bude vyděděn a . Je to jenom bolestné polořešení otázky homosexuality.

Prodejní láska je v Íránu rovněž trestána smrtí, ale i na to existuje lék. Je jím instituce tzv. dočasného manželství, „sighe“, co není nic jiného než legalizovaná prostituce. Je to vztah mezi mužem a ženou na základě písemné smlouvy, ve které se určí trvání vztahu – od půl hodiny do 99 let a finanční obnos, který žena za plnění svých „manželských povinností“ dostane. Může být jenom symbolický u lidí, kteří smlouvu podepisují jenom aby mohli konečně bydlet spolu, nebo může zabezpečit ženě živobytí na několik let. Je to často jediná možnost pro vdovy a rozvedené ženy bez příjmu. Klasické mnohoženství je v Íránu zákonem povoleno, ale na rozdíl od jiných islámských zemí je to již spíše rarita a ve společnosti vzbuzuje posměch. Ale "sighe" je tiše tolerováno, protože si každý chce užívat, jenom o tom nikdo nesmí vědět.
Posledním tématem, kterého se dotknu je pedofilie. Podle zákonů, které vycházejí - jak jinak - ze života Mohamedova, jsou dívky považovány za zralé pro manželství již ve věku kolem deseti let, chlapci kolem dvanácti. Otřesná praktika dětských nevěst se v Íránu ještě objevuje v zaostalých a ekonomicky slabších oblastech, kde se může stát, že otec dá za ženu svou dceru například svému věřiteli. Většina Íránek se nyní již vdává v dospělém věku kolem 16 - 30. O zneužívání chlapců moc konkrétních zpráv nemám, ale myslím, že postačí pro ilustraci přiložená fotografie. Islámští duchovní se mohou ženit, proto možná u nich neexistuje tlak celibátu, ale o jejich morální úrovni Íránci nemají žádné iluze. V sousedním Afghánistánu existuje stará tradice "bačebází", která spočívá právě ve vztahu starších mužů k mladým chlapcům.

Znásilnění je sice podle íránských zákonů zločin, ale pokud použiju biblické podobenství, dřív projde velbloud uchem jehly, než je vůbec možné násilníkovi jeho zločin dokázat. Podle původních islámských zákonů k dokázání cizoložství, ale i znásilnění je nutno přivést čtyři mužské svědky. Tak zkuste sehnat čtyři muže, kteří nečinně přihlížejí znásilnění a pak ještě přijdou svědčit. Všechno je nakonec většinou vina ženy, která si nedostatečně zavázala šátek a byla příliš svůdná.

Tak sme dospěli na konec tohoto stručného pojednání o lásce tělesné v Persii. Jakkoliv se člověk pokouší dívat na věci s lehkostí a humorem, pořád se prokope jenom ke spletitým a hlubokým kořenům všech paradoxů a excesů: k pokrytectví pramenícímu z tmářských náboženských nařízení. Svazují křídla mladým lidem, otravují život již od útlého dětství a způsobují hluboký rozkol v myšlení a chování navenek. Nedovolují jim se plně rozvinout a přežít život tak, jak by si ho představovali oni, ne podle diktátu jakýchsi starců v turbanech a nesrozumitelných arabských textů, které jim už nic neříkají. Možná někteří budou namítat, že je Írán tradicionalistickou a zaostalou zemí, protože to tak chce většina místních lidí. Doufám, že je váš názor podložen i něčím jiným, než Ahmadínežádovými žvásty a knížkou "Bez dcery neodejdu". Pokud nevěříte, běžte se tam klidně podívat s otevřenýma očima a myslí a pak mi poreferujte. Budu se těšit.

Ať odpočívá v pokoji...

2011-01-04T20:44:00.004+01:00

Již moc zde nepíši, protože se mi zdá, že již téměř vše bylo řečeno, nicméně nyní vám musím sdělit smutnou zprávu. Alireza Pahlaví, mladší syn posledního íránského šáha, si dnes ráno, 4.1.2011 ve věku 44 let vzal život a takto následoval svou sestru Leilu, která tento svět opustila stejným způsobem 10.6.2001.
O této smutné události informovala jenom krátká zpráva na stránce Rezy Pahlavího. Ve zprávě se jako motiv uvádí trvalé deprese v důsledku exilu a hluboká traumata smrti otce a sestry, ze kterých se Alireza nikdy nevzpamatoval.
Ať odpočívá v pokoji.

Noční intermezzo

2010-10-26T02:21:00.001+02:00

Bohužel nemužu usnout, protože vedle své běžné nespavosti ještě nyní trpím i tím, čemu se v hantýrce říká "jet lag": porucha biorytmu zpusobená přeletem většího počtu časových pásem po dvou nocích v letadle z Los Angeles. Bohužel se mi porouchal počítač, a bohužel nemám na nový, proto ho zkusím nahradit tímto šikovným mobilním zařízením, které má jenom ten háček, že neumí psát kroužek na u, ale snad mi to prominete. Tak, než se na tom moje stará hlava naučí psát, povyprávím vám něco hezkého o Tehrangelesu, tak totiž Íránci Los Angelesu říkají. Po samotném Íránu v Kalifornii žije nejpočetnější íránská menšina na světě. A tato menšina žije celkem zvláštním životem. Žijí zde emigranti z doby před i po íránské revoluci, starší etablovaní zpěváci i začinající popové hvězdičky, kteří se zde snaží dostat na výsluní produkováním písniček pochybné umělecké kvality, psaných jako přes kopírák s videoklipy plnými nádherných polonahých tančících produktů plastické chirurgie ženského pohlaví (jé, ono to umí kroužek na u!). Tyto produkty se také masově vysílají soukromými televizními kanály do Íránu, kde mezi mládeží mají určitý nepopíratelný úspěch. Kromě popu se zde občas konají politické debaty, nicméně často velice podobné zmiňovaným videoklipům, jen bez té muziky. Ale většina místních Íránců se věnuje úplně jiným věcem. Penězům a businessu a zvelebováním svých vil v Beverly Hills, protože perská komunita nežije v žádných slumech a ghettech na předměstích. Podle statistik, které nelžou, patří Peršané mezi nejůspěšnější imigrantskou komunitu v USA: nejvíce je mezi nima lidí s akademickým vzděláním, podnikatelů, lékařů (i plastických chirurgů, těch je vážně hodně, protože Peršané jsou posedlí tím jak vypadají). Nicméně i tam se najdou výjimky. Na hlavní ulici perské čtvrti, Westwood boulevard, seděla starší paní, zjevně bezdomovkyně, se šátkem na hlavě a poslouchala perské rádio. Ti nejbohatší tam ale stejně asi nikdy nezavítají.. Světoznámého návrháře Bijana Pakzada, tvůrce značky pánského oblečení a parfémů Bijan se mi povedlo zahlédnout přes výlohu jeho butiku na Rodeo Drive, když výhrůžně klepal na skupinku Japonců, kteří si se zjevným pobavením prohlíželi a fotili jeho žlutočerné Bugatti zaparkované u krajnice. Tím, že mě móda nějak extra nezajímá, raději těch pár dolarů, co mi zbylo, investuju do knížek a jídla, protože se mi konečně po měsících hladovení dostalo požehnání zvaného "kabáb kůbide"(tak tam ten kroužek být nemá). Je to na rožni opečené mleté maso (hjehněčí nebo hovězí) s rýží basmati okořeněnou šafránem, podává se s grilovaným rajčetem a cibulí a kořením Somagh (zas nevím, jak je to česky). A k tomu jogurtový nápoj důgh s mátou. Doufám, že se mi povede sem přilepit fotku, zatím nevím jak se to dělá. No, vygoogujte si to, ale nedoporučuju hladovým osobám, já už při pomyšlení na něj omdlévám... Konečně se mi povedlo najít restauraci s poetickým jménem "Šeherezáda" a cítit se tak trochu jako doma. Jenom vedle mě seděl prapodivný pár Peršameričanů, kteří si možná mysleli, že neumím anglicky, anebo jenom tak, sami pro sebe pravidelně v blocích střídali perfektní perštinu a perfektní angličtinu. Nebylo to proto, že by jeden z nucj mluvil hůř nkterým z jazyků. Znělo to vážně divně. Tak se vrátím k těm knížkám. V Los Angeles je několik knihkupectví, kde jsou k dostání knihy jak přímo z Íránu, tak vydávané v perštině v zahraničí, nebo o Íránu v angličtině. Do vaší pozornosti doporučuji knihu Roberta Baera, která vyšla i v češtině, Jak naložit s ďáblem. Je tam více-méně zhuštěno to, co bylo řečeno i na mém blogu, i když si nemyslím, že ode mě kopíroval ;-) v knihkupectví mi celkem pomohli, ale byla to pomoc ve stylu pokladní v Kauflandu: "Máme tašky za korunu, za pět a za osm, tak si vyberte a nashle." celkově mám na Íránce z LA svůj názor. Íránci v Íránu se ještě nestačili naučit snobským způsobům.

Protesty dnes

2010-06-12T15:08:00.002+02:00

Tím, že dnes je výročí posledních voleb v Íránu, v 84 městech včetně Prahy po celém světě lidé demonstrují na podporu politických vězňů a vzpomínají na oběti násilností.
V Íránu zatím větší demonstrace nebyly zaznamenány, nicméně je to asi z několika důvodů: v Íránu je sobota pracovní den a teploty jsou ještě pořád vysoké i odpoledne (nad 30 stupňů), proto je pravděpodobné, že se lidé v ulicích ukážou večer. Jsou zprávy o studentech, kteří se shromáždili v areálech univerzit a setkali se s odporem bezpečnostních složek a na několika náměstích v Teheránu (Vanak, , říká se, že se akce očekává i v Šírázu. Na internetu se již objevilo několik falešných zpráv nebo starších videí vydávaných za nová. Nicméně Karrúbí ani Músaví nebyli zatčeni a nebyla žádná demonstrace před Músavího domem. Rychlost internetu je snížena a byly zaznamenány výpadky služby sms a mobilní sítě. Bezpečnostní složky jsou samozřejmě v ulicích, ale spíše běžná policie. Obrněnci se ještě asi schovávají pro případ zhoršení situace. Uvidíme jak se situace vyvine.

Praha> Happening pro vězně svědomí v Íránu sobota, 12. června 2010, 19:00

2010-06-11T10:18:00.001+02:00

Happening pro vězně svědomí v Íránu

sobota, 12. června 2010, 19:00

nám. Jana Palacha, před Rudolfinem

Přijďte na happening k prvnímu výročí zpochybňovaných íránských prezidentských voleb. Bude věnován především těm, kteří v následné vlně protestů a zatýkání skončili ve vězení jen proto, že vyjadřovali své názory a nesouhlas s brutálním režimem.

Podpořit a zahrát přijdou písničkáři Vladimír Merta, Ivan Gutierrez, Terezie Palková, Eliška Ptáčková a další.
Promluví zástupci Člověka v tísni, Amnesty International a další.

Součástí bude i sítotiskový workshop s perskými motivy z dílny výtvarnice ToyBox. Přineste si tričko a odneste si ho originálně potištěné!!!

Happening for Prisoners of Conscience in Iran
Saturday, June 12, 2010, 7 p.m.
Jan Palach Square (in front of Rudolfinum)

Dear friends, we would like to invite you to a happening on the first anniversary of the disputed Iranian presidential election.
It is dedicated to all those who were imprisoned in the subsequent protests and police raids because of their peaceful opposition to the brutal regime.

Songwriters Vladimír Merta, Ivan Gutierrez, Terezie Palková, Eliška Ptáčková and others will come to play and support the event.
Among the speakers will also be representatives of People in Need and Amnesty International.

The happening will also include a silkscreen t-shirt workshop with Persian motives by visual artist ToyBox. Bring your t-shirt and take it away with an original print!!!

Krátké zprávy

2010-05-27T01:19:00.004+02:00

Dnes Vám posílám jenom telegraficky několik krátkých zpráv. Hned poté, co byla propuštěna francouzská učitelka Clotilde Reiss byl propuštěn i Ali Vakili Rad, který si ve Francii měl odpykat doživotní vězení za vraždu bývalého íránského premiéra, posledního z éry dynastie Pahlaví, Šápúra Bachtiára. Odpykal si jenom 18 let a v Íránu ho vítali jako hrdinu... spekuluje se o tom, že slečna Reissová přece jenom byla špionka, jinak tato výměna zajatců vypadá málo pravděpodobně.
S přibližujícím se termínem výročí "voleb" v Íránu (no jo, už to bude rok) se bezpečnostní složky připravují a budou se snažit udusit jakýkoliv projev odporu. Průběžně zatýkají novináře, aktivisty a filmaře. Džafar Panáhí byl sice propuštěn, nicméně ve vězení zůstává například Mohammad Núrízád. Tento spisovatel, novinář a filmový režisér ve svém dopisu státnímu žalobci přirovnal podmínky ve vězení Evin k známému detenčnímu centru Kahrízak, které bylo zavřeno poté, co tam bylo několik vězňů umučeno k smrti, nebo zemřeli na neléčené rány a infekci. Povídá se, že by úřady mohly přikročit i k zatčení dvou opozičních figur, Mehdího Karúbího a Mír Hoseina Músavího, ostatně byl zatčen Músavího dlouholetý osobní strážce. Tyto obavy se již objevovaly dříve, ale zatím se nepotvrdily.
V kurdských městech a oblastech se vláda protesty proti popravám kurdských aktivistů snaží udusit například odpojováním elektřiny, spolu s výhružkami, telefonáty, a podobně. Opakuje se každoročné zpřísnění dohledu mravnostní policie nad oděvem žen, v Mašhadu podle posledních zpráv zavedli možnost udělit pokutu až milion třistatisíc tumanů za nevhodný oděv (je to asi 1 300 dolarů). Policie bude rovněž chodit s kamerou a zaznamenávat hříšníky, nejenom dívky v těsných, barevných a příliš krátkých kabátech s trčícími vlasy zpod šátku, ale i chlapce s nagelovanými vlasy a tričky s příliš krátkými rukávy. Lidé si na to již více méně zvykli a po pár týdnech i policajty tato horlivost většinou omrzí. Před několika dny policie zadržela i moderní luxusní automobily, jejichž řidiči údajně "obtěžovali ženy"... kdoví, možná to bylo obráceně. Auta majitelům vrátí po zaplacení mastných pokut.
Tak se zdá, že i Čína a Rusko se konečně dají obměkčit a souhlasí se sankcemi proti íránské vládě, ale nikoho moc nepřesvědčil plán Íránu, Turecka a Brazílie na vývoz 1200 kg uranu do Turecka. Velice ošklivý incident se stal včera, kdy izraelské komando zaútočilo na lodě vezoucí humanitární pomoc do Gazy. Jak se zdá, ten útok byl asi vzájemný, ale o tom jste asi slyšeli, tedy podle toho, kterou verzi, nicméně zde je znepokojivé video, na kterém Izraelci oslavují útok před tureckou ambasádou v Tel Avivu. (PS. pro ty, co mě obviňují, nejsem ani na izraelské, ani na palestinské straně, není mi sympatická ani jedna)

Informace o dalších popravených

2010-05-27T01:03:00.002+02:00

Tímto moc děkuji naší čtenářce za další překlady informací o posledních pěti popravených.
V textu je jenom minimálně korektur a doplnění.

http://www.rhairan.com/en/?p=179

Sudca Salavati odsúdil na smrť Mehdi Eslamiana

3. Február 2010

Mehdi Eslamian bol odsúdený na smrť za údajnú účasť na bombových útokoch v mešite Hosseinieh Bidar v Širaze.(hosseinieh není obyčejná mešita, je určena hlavně na oslavu emáma Hosseina, se kterým je spjatá Ašúrá a má i jiné funkce, jako místo zhromažďování, vzdělávání atd.)

Mehdi Eslamian bol 3. mája 2008 zatknutý a odvezený do väzenia ministerstva vnútra na náměstí Armády v Širaze. Potom ako bol 14 dní kruto psychicky a fyzicky mučený ho previezli na oddelenie 209 Evinskej väznice v Teheráne, kde strávil 6 mesiacov na samotke. Počas celej doby väznenia mu bolo odmietnuté lekárske ošetrenie zranení spôsobených mučením - zlomeného ramena a nosa.
Eslamianov prípad bol zaslaný na pobočku 15 revolučného súdu, kde ho sudca Salvati odsúdil na smrť. Eslamianove obvinenia zahŕňali: Moharebeh ("nepřátelství vůči bohu"), ohrozovanie národnej bezpečnosti napomáhaním bombovému útoku, pokus o zvrhnutie režimu, členstvo v Anjoman Padešahi (monarchistická organizácia v exile) a poskytovanie finančnej pomoci protirevolučným skupinám. Eslamian a jeho právnik podali odvolanie proti rozsudku trestu smrti a jeho prípad bol zaslaný na preskúmanie na odvolací súd.
Mehdi Eslamian bol spočiatku držaný na oddelení 209 v Evine, neskôr bol presunutý na oddelenie 7 tej istej väznice a napokon do väzenia Gohar-Dašt ve městě Karádž.

Dňa 22. marca 2009 bol vo väzení Adelabad v Širaze obesený Eslamianov 20 ročný brat Mohsen spolu s ďalšími dvoma politickými väzňami (Ali-Asghar Poštar & Rúzbeh Yahya-Zadeh). Všetci boli obvinení z účasti na bombových útokoch v Hosseinieh Rahpúyan v Širaze.

Na stránke http://enduringamerica.com/2010/05/12/iran-update-the-aftermath-of-the-executions/

v článku pod názvom : Irán- nové informácie: Následky popráv (12 máj 2010, Scott Lucas)

sa okrem iného uvádza aj:

Rodiny popravených stále čakajú na vydanie tiel. Na príbuzných obetí bol vyvíjaný nátlak aby podpísali prísahu, že pohreby prebehnú bez protestných akcií. (podle rodin a právníků těla nechtějí vydat i kvůli stopám mučení, které nesou)

Oboznámený o poprave až po jej vykonaní Khalil Bahramian (obhajca Kamangara, Alamhuli a Eslamiana) vyhlásil v interview: „ Podľa pravidiel musí byť obhajca vopred oboznámený o tom, že sa má vykonať rozsudok smrti. V prípade dvoch mojich klientov, Farzada Kamangara a Mehdiho Eslamiana, som nebol informovaný vôbec.

Na stránke http://iranlaborreport.com/?p=690

sa okrem iného uvádza aj:

Ali Heidarian sa narodil v októbri 1979 v Kurdskom meste Sanandaj. V liste z väzenia z 1. februára 2009 opisuje mučenie ktorému bol podrobený počas pobytu vo väzení. Spomínal, že súdny proces, počas ktorého bol odsúdený na trest smrti za účasť v v Tureckej PPK trval 10 minút. „Rozsudok, ktorý by nebol schválený ani v Turecku“, píše Ali vo svojom liste. „Počas vyše dvoch mesiacov trvajúceho brutálneho fyzického a psychického mučenia nebol nájdený ani jeden dôkaz proti mne.“

Farhad Vakili bol taktiež obvinený z členstva v PJAK-u. Bol vystavený nátlaku aby napísal list a požiadal o milosť najvyššieho vodcu. Svojej žene a priateľom povedal: „Radšej sa nechám popraviť, ako by som mal napísať taký list.“

Farzad Kamangar napísal počas svojho pobytu vo väznení niekoľko listov. Jeho posledný list začína slovami básne od Yannisa Ritsosa:

Nie násilie
Nie popravy

To o čom snívajú deti, je MIER
To o čom snívajú matky, je MIER
Slová lásky pod stromami sú MIER
keď auto zastavujúce na ceste neznamená strach
keď klopanie na dvere znamená priateľa

Začiatok sladkého sna
prekvitjúceho životom.

Facebookování

2010-05-16T00:12:00.002+02:00

Tak... musím se modernizovat a proto dnes slavnostně otevírám stránku i na Facebooku. Možná je to dobré, možná špatné, to teprve zjistím. Bude podobná, trochu tam bude snad více té kultury, můžu tam snáz publikovat videa, články a odkazy. Nicméně, kdo chcete dostávat články, pozvánky na akce a čerstvé zprávy, můžete se tam "upsat" (kliknout na to tlačítko "like" nebo v jakém jazyce to máte, já to mám anglicky a nějak nevím jak to změnit:-) , případně tam rovnou připojit pokud něco zajímavého najdete na netu. Budu se těšit. Název je stejný, odkaz je:

http://www.facebook.com/note.php?created&&suggest&note_id=127780590565480&id=122170487812012#!/pages/Svoboda-pro-Iran/122170487812012

"Šírin" znamená "sladká"...

2010-05-15T23:34:00.003+02:00

Připojuji překlad dopisu Šírin Alamhúlí, který vznikl s laskavým přispěním jedné naší čtenářky, za co jí moc děkuji:

http://persian2english.com/?p=10321

Som rukojemníčka: List politickej väzenkyne Šhirin Alam Hooli

May 08, 2010

Širin sa narodila 3.júna 1981 v dedine Gheshlagh neďaleko mesta Maku v Iráne. V máji 2007 (niektoré zdroje uvádzajú apríl 2008) ju v Teheráne zatkla a uväznila revolučná hliadka. Prvých 25 dní uväznenia strávila strávila na neznámom mieste, bola brutálne fyzicky a psychicky mučená. Neskôr bola prevezená na oddelenie 209 vo väzení Evin, kde bola 6 mesiacov držaná a podrobovaná ďalšiemu brutálnemu mučeniu. Následne bola prevezená na ženské oddelenie väzenia Evin. 19.12.2009 bola odsúdená na dva roky väzenia pre ilegálne opustenie Iránu a na smrť v zmysle obvinenia “Moharebeh” (nepriateľ Boha) podľa jej výpovede, že bola zapojená v hnutí skupiny „ Kurdská strana slobodného života“ (PJAK). Jej súd sa konal na pobočke 15 revolučného súdu v Teheráne, pod vedením sudcu Salavati-ho. Jej obhajca bol informovaný o rozhodnutí súdu 3. Januára 2010 a vzápätí podal odvolanie. Rozhodnutie odvolacieho súdu ešte nebolo vydané. Vo svojom prvom liste Alam Hooli písala o brutálnom fyzickom a psychickom mučení, ktorému bola podrobená počas vypočúvaní. V dôsledku tohto mučenia trpí množstvom zdravotných problémov, na ktoré poukazuje vo svojom liste.

V svojom poslednom liste tvrdila, že vyšetrovatelia sa veľmi tvrdo pokúšali zlomiť jej odhodlanie protestovať držaním hladovky. Ďalej písala ako sa vyšetrovatelia pokúšali donútiť ju k priznaniu a podrobili ju dodatočným výsluchom s cieľom donútiť ju poprieť svoju kurdskú národnosť.

List: “Som rukojemníčka”

Vstupujem do tretieho roku môjho väzenia, tri roky v najhorších podmienkach za mrežami Evinskej väznice. Prvé dva roky väzenia som strávila bez právnika vo vyšetrovacej väzbe. Všetky dotazy a požiadavky týkajúce sa môjho prípadu ostávali nezodpovedané až pokiaľ som nebola nespravodlivo odsúdená na smrť.

Prečo som bola uväznená, prečo budem popravená? Za aký zločin? Za to, že som Kurdka? Ak je to kvôli tomu, potom musím povedať áno, narodila som sa ako Kurdka, môj materinský jazyk je kurdština, je to jazyk ktorý používam keď hovorím z mojou rodinou, priateľmi a komunitou. Je to tiež jazyk s ktorým som vyrástla. Nie je mi dovolené chodiť do školy a študovať svoju materinskú reč ani písať ňou. Hovoria mi aby som poprela svoju kurdskú identitu, ale ak by som to urobila, poprela by som samú seba.

Pán sudca a vyšetrovateľ: Keď ste ma vypočúvali, nevedela som hovoriť vaším jazykom a nerozumela som vám. Naučila som sa Farsi (perzsky) za posledné dva roky strávené na ženskom oddelení väzenia od mojich priateliek. Ale vy ste ma vypočúvali, vyšetrovali a odsúdili v svojom jazyku aj keď som vám nemohla rozumieť a nemohla som sa brániť. Mučenie ktorému ste ma podrobili sa stalo mojou najhoršou nočnou morou. Trpím nepretržitými bolesťami spôsobenými týmto mučením. Najväčšie komplikácie mi spôsobili údery do hlavy ktoré som utrpela počas vypočúvaní. Občas trpím vážnymi bolesťami hlavy. Strácam vedomie a môj nos začína krvácať od bolesti. Toto trvá aj niekoľko hodín, kým sa opäť začnem cítiť normálne. Váš „darček“ mučenia mi poškodil zrak a zhoršuje sa to zo dňa na deň. Moja prosba o okuliare ostala nevypočutá. Po troch rokoch väzenia mi začali šedivieť vlasy. Viem, že ste to neurobili iba mne ale všetkým Kurdom vrátane Zeynab Jalalian and Ronak Safarzadeh.

Oči kurdských matiek sú plné sĺz, čakajúce na chvíľu kedy si opäť uvidia svoje deti. Sú v stave neustáleho súženia, strachu, keď každý telefonát môže znamenať správu o poprave ich detí. Dnes je 2. Mája 2010 a ja som bola opäť presunutá na oddelenie 209 Evinskej väznice, na oddelenie pre vyšetrovanie. Bola som požiadaná o spoluprácu a tým si mám zabezpečiť omilostenie od trestu smrti.

Nechápem čo majú na mysli pod pojmom spolupráca, keď ja naozaj nemám viac čo povedať okrem toho čo som už povedala. Chcú aby som opakovala všetko čo mi povedia, ale ja som to odmietla. Vyšetrovatelia mi povedali: „chceli sme vás prepustiť už minulý rok ale vaša rodina s nami nespolupracovala a tak sa veci vyvinuli až sem.“

Priznal mi, že ja som pre nich vlastne rukojemníčka a pokiaľ nedosiahnu svoj cieľ budú ma držať vo väzení alebo ma popravia ale nikdy ma neprepustia.

Širin Alam Hooli

3. mája 2010

*Serkeftin

poznámky: * Serkeftin znamená “víťazstvo” po kurdsky.

Dalších šest politických vězňů odsouzeno k smrti

2010-05-15T21:10:00.007+02:00

Ještě se Írán a hlavně Kurdové nevzpamatovali z popravy pěti vězňů kurdské národnosti, a Írán oznámil rozsudek smrti pro dalších šest lidí. Jejich jména byla uvedena jako Ahmad Dánešpúr Moghadam, Mohsen Dánešpúr Moghadam, Alirezá Ghanbarí (zatčeni během protestu během svátku ašúrá) a Mohammad Alí Sáremí, Džafar Kázemí a Mohammad-Alí Hádž-Agháí (zatčeni v září). Všech šest bylo obviněno z členství v zakázané organizaci Modžáhedínů (o kterých se zde hodně psalo), nicméně ... kde jsou důkazy kromě mučením vynucených přiznání? Pět popravených bylo odsouzeno během procesů, které trvaly jenom pár minut za zločiny (údajně bombové útoky a členství v různých zakázaných organizacích), o kterých nejsou známy žádné bližší údaje ani nebyly publikovány žádné objektivní důkazy. Samozřejmě nemohu stoprocentně říci, že na těchto obviněních není nic pravdy, ale při absolutní absenci důkazového materiálu (veškeré údaje jsou nesmírně vágní, není v nich nic konkrétního) a rozšířeného využití mučení při vynucování přiznání ze strany íránského soudnictví je celá kauza více než pochybná. Podle všeobecně platných pravidel (tedy alespoň v zemích s trochu "soudným" soudnictvím), když už někoho z něčeho obviníme, musíme se sakramentsky snažit mu to i dokázat, jinak nad námi visí damoklův meč a nám samým hrozí obvinění z očerňování, křivého obvinění a urážky na cti. V těchto případech se může klidně jednat o pouhou politickou vraždu, nic jiného. V rozhovoru bratr popraveného učitele Farzada Kamangara řekl, že Farzad neměl žádné vztahy se zakázanou organizací PJAK, která podnikala bombové útoky a jeho aktivita spočívala v publikaci a osvětové činnosti. Podle jeho právníka celé sezení trvalo pouhých 10 minut a obviněný neměl vůbec možnost nic říci.

Hned následující dny se konaly protestní zhromáždění ve světových velkoměstech, ale hlavně generální stávka a protest v hlavních městech íránské provincie Kurdistán ve čtvrtek 13. května.
Ve městech Mahabad, Osnavie, Sanandadž a Kamyaran bazary zůstaly zavřeny na protest.
V Kodani a Štokholmu demonstrani zaútočili na Íránská velvyslanectví kameny a molotovovými koktejly. Tichým protestem se připojili studenti na univerzitě v Kurdistánu. Během obědní pauzy složili tácy s jídlem na stoly v jídelně a kolem ní. Popravy odsoudily i vlivné osobnosti veřejného života z různých sfér a zemí.

Podle posledních zpráv bezpečnostní složky zatkli další rodinné příslušníky pěti popravených vězňů a vyvíjejí na ně velký tlak kvůli medializaci celé kauzy. Rodiny jsou v podstatě nuceny setrvávat v domácím vězení a nedovolují jim organizovat veřejné tryzny, ani přijímat návštěvy lidí, kteří by jim chtěli popřát soustrast. Matka, sestra, strýc a dědeček Šírin Alamhúlí byli na krátkou dobu zatčeni a propuštěni na kauci.

Podle dnešní zprávy (15.5.2010) francouzská učitelka Clotilde Reiss, zadržena v létě loňského roku v Teheránu údajně během jedné z demonstrací a čelící hrozbě obvinění ze špionáže bude moci opustit Írán. Byla propuštěna na kauci a zdržovala se na francouzském velvyslanectví.

Írán povolí, aby rodiče návštívili tři mladé Američany, zadržené na íránsko - iráckých hranicích, vězněné již několik měsíců (téměř 300 dnů) v Íránu. Jsou prý v dost špatném zdravotním stavu a čelí hrozbě obvinění ze špionáže.
Na tuto zprávu reagoval opoziční prezidentský kandidát Mír Hossein Músaví řečí, ve které zdůraznil situaci íránských matek a otců, kterým je soustavně odepíráno právo navštívit své děti v íránských vězeních a kterým nejsou poskytovány o nich zprávy.

Na otevíracím ceremoniálu filmového festivalu v Cannes nechali organizátoři volnou židli na počest íránského režiséra Džafara Panáhího, který je momentálně v Íránu, kde jinde, ve vězení. Měl být jedním z porotců na festivalu a minulý měsíc režiséři a herci, mezi jinými Martin Scorsese, Robert Redford, Francis Ford Coppola, Robert De Niro a Steven Spielberg podepsali petici za jeho propuštění. Důvody jeho zadržení a "zločiny" ze který je obviněn, státní žalobce Abbás Džafarí Dolatabadí nespecifikoval.

Ke kritice režimu se připojil i uznávaný hudebník, mistr íránské tradiční hudby Mohammad-Rezá Šadžarián, který s dcerou koncertoval v Austrálii a poskytl rozhovor pro média.

Před několika dny policie zadržela 80 mladých chlapců a dívek během účasti na undergroundovém koncertu. Byli "nevhodně" oblečeni a byl zabaven rovněž alkohol... za toto chování jim hrozí minimálně bičování, pokuty i vězení. Je absolutně nevhodné, aby se muži a ženy, kteří nejsou v příbuzenském vztahu, stýkali ve veřejných či neveřejných prostorách, nedejbože tančili a alkohol už vůbec... i některé druhy hudby, hlavně rap a různé druhy metalu jsou v Íránu na černé listině. Podle těchto kritérií bychom ve vězení měli hnít snad všichni...

Dnes 15.5. zemětřesení o síle 5,1 stupňů Richterovy stupnice zasáhlo okolí města Dalakí, jenom pár desítek kilometrů vzdálené od lokality budoucí chlouby Íránu - jaderné elektrárny Búšehr, jenom zázrakem z vůle alláhovy se nikomu nic nestalo.

Dnes ráno popraveno 5 politických vězňů

2010-05-09T11:50:00.006+02:00

9. května 2010 kromě jiného den matek. Dnes ráno v teheránské věznici Evin popravili pět lidí vesměs za politickou aktivitu. Jejich jména jsou Farzad Kamangar, Ali Heydarian, Farhad Vakili, Širin Alamhulí a Mehdi Eslamian.

První čtyři patřili ke kurdské menšině v Íránu a byli obviněni z bombových útoků. Pátý byl obviněn z členství v organizaci, která bojuje za obnovení monarchie v Íránu.

Farzad Kamangar (nar. 1975, na prvním obrázku) byl učitelem v kurdské obci Kamyaran a členem odborové organizace učitelů v Kurdistánu. Byl rovněž aktivistou za lidská práva a věnoval se i publikační činnosti v oblasti vzdělávání. Byl zatčen 19. srpna 2006. Od té doby byl vězněn a podrobován fyzickému i psychickému mučení. Podle výpovědi jeho rodiny, když ho viděli naposled, nebyl ani schopen stát na nohou. V únoru 2008 byl odsouzen k smrti oběšením.

O ostatních napíši později nyní musím běžet.

reportáž o Íránu na ČT1

2010-05-04T01:55:00.002+02:00

Podívejte se zde na reportáž o Íránu a o těžké práci novinářů v této zemi, odvysílanou na ČT 1:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/210452801240017-reporteri-ct/

Šťastný nový perský rok 1389

2010-03-18T21:04:00.010+01:00

Tak, další perský rok je za náma, a tento byl dost pohnutý... ten nový začne 20.3.2010, v sobotu v 18:32 odpoledne a doufám, že se ponese v dobrém.
Norooz, tedy nou a rúz "nový den" je prastará, zoroastriánská tradice, kterou se islámistům nepovedlo vyhubit.
Je doprovázená symbolickými úkony a rituály, které mají náboženský nebo tradiční význam v íránské, v minulosti převážně agrární společnosti. Norúz předcházelo například vysázení semínek, ze kterých vyrůstají klíčky. Používá se čočka, přenice nebo ječmen. Provádí se rovněž důkladný úklid domácnosti (cháne tekání), kdy se praly koberce, vyhazovaly se staré věci, nakupovalo se nové oblečení a celkově se oslavoval příchod jara a nové síly v přírodě a v lidech. Mělo to i význam z hlediska čistoty a vyhánění zlých sil z obydlí, ale i přivolávání duchů předků.

V den nového roku se připravuje tzv. sofreye haft sinn, tedy svátečný stůl, na kterém nesmí chybět sedm věcí, které začínají na písmeno S (sinn).
1. sabze, tedy zelené výhonky, které symbolizují znovuzrození.
2. samanu je druh sladkého pudinku z obilí
3. sib znamená jablko a symbolizuje zdraví a krásu
4. sendžed je sladký vysušený plod, říké se mu i čínská datle, nebo cicimek datlový jujube ale nevím jak se to česky přesně jmenuje a symbolizuje lásku.
5. sír, česnek, symbolizuje lék, léčivo.
6. somágh je cihlově až tmavě červený prášek z umletých plodových palic vyššího keře škumpy koželužské (Rhus coriaria), a symbolizuje barvu východu slunce a vítězství dobra nad zlem.
7. serke, neboli ocet, symbolizuje věk a trpělivost.
(občas se objevují další, viz článek dále)

Ze zoroastriánských dob pochází i Chvadža Pirúz. V zoroastriánských dobách to byl nejúspěšnější člověk, pirúz znamená vítěz, který na období nového roku nahrazoval starostu města a staral se, aby nikomu nic nechybělo a aby bylo všude veselo. Po vpádu Arabů se zkomolil na Hádží Firúz a symbolizuje ho postava podobná klaunovi se začerněným obličejem. Jeho posláním je rozveselovat lidi a před novým rokem se konají průvody hádžího Firúza s hudebníky v ulicích.

Poslední středeční večer je Čaháršanbe súrí, tedy červená středa, kdy se zakládají ohně a lidé kolem tancují a přeskakují je. Říká se "sorchiye to az man, zardiye man az to", co znamená "dej mi svou červeň a vezmi si ode mě moji žlutost", kde žlutost znamená zimní bledost a od ohně se čerpá červeň, tedy energie a zdraví. Popel se poté zahrabává v polích a znamená také odehnání zlých sil.

Další tradicí je ghášok zaní (znamená to bouchání lžící), lidé, hlavně děti navštěvují domy sousedů v maskách s kovovou mísou a lžící, před domem bouchají lžící na mísu a sousedé jim do mísy dají dárky. Musí ale být úplně zticha a nepoznáni.

Další je fál gúš, tedy naslouchání věštbě. Neprovdané mladé ženy a dívky se schovávají v temných uličkách a poslouchají rozhovory kolemjdoucích. První věta, kterou zaslechnou, pokud je pozitivní, věští jim, že se do roka provdají.

Túpe morvárí bylo velké dělo na teheránské citadele, pokryté perlami. Vytahovalo se na čaháršanbe surí a kolem něj chodily neprovdané ženy v naději, že jim to přinese ženicha.

Gere gúšáí je další tradicí. Ti, kdo měli nevyřešený a těžký problém prosili prvního kolemjdoucího, který jim zkřížil cestu, aby jim pomohl rozvázat uzel na košili. Pokud tak učinil, měli naději, že se jejich problém do roka vyřeší.

Píšváze norúz byl dalším zvykem. Do nové hliněné nádoby na vodu se dávalo několik malých mincí, kus uhlí, semena routy (rostlina a kus kamenné soli. Nádoba se vynesla na střechu a její obsah se vysypal na ulici. U toho se říkalo, při plnění nádoby: "mé bolesti a strasti do nádoby" a poté když se vysypala, "mé bolesti a strasti na ulici". Mělo to rovněž funkci zbavení se zlých sil.

Ve čtvrtek večer před Novým rokem se jí hojná večeře, kdy se podává kuře s rýží. Mělo to vyprosit podobně hojný pokrm alespoň jednou týdně po celý příští rok.

Před příchodem nového roku se do rohu hlavní místnosti domu na ubrus dávaly symbolické předměty:
- Svíčky, podle počtu dětí v rodině. Svíčky musely samy dohořet, nesměly se sfouknout, jinak to přinášelo neštěstí. Znamenaly dobro a teplo do rodiny.
- svatá kniha, podle náboženství v rodině, korán, bible, tora nebo avesta.
- haft sinn, tedy sedm věcí začínajících na písmeno sinn, jak už bylo vyjmenováno - sib (jablko), koření somágh, sír (česnek), pudink samanú, sendžed, sohan (sladkost vyráběna z medu a oříšků, siyáhdáne (sezamová semínka), serke (ocet), sangak (chléb pečený na kameni) - z těchto se vybíralo sedm. Mohly se nahradit ještě dalšími - sonbol (květ hyacintu), spand (routa), sepestán (to je další rostlina), samovar, nebo sabze, tedy zelené klíčky. Ještě se k tomu přidává "sekke", tedy mince, většinou nové a lesklé, symbol prosperity, a zlatá rybka v akváriu.
Sedm sinn v předislámských dobách mohlo být i sedm šín, šír (mléko), šekar (cukr), šahd (nektar), šarbat (sirup), šáne (hřeben), šaráb (víno) a šám´ (svíčka).
Ještě se tam umisťovalo zrcadlo, občas s natvrdo uvařeným vejcem na něm, nebo barvená vejce všude kolem a mísa vody, ve které plaval pomeranč a růžové lupeny.

Saate tahvíl je hodina, kdy se starý rok přehoupne do nového. Členové rodiny se smiřovali a zapomínali na staré hádky a rozepře. Poté se rodiny vzájemně navštěvovaly. První osoba, která vkročila do domu měla symbolizovat štěstí nebo neštěstí, které rodinu potká. I to bylo důležité, kde se člověk nacházel během této hodiny, protože to znamenalo, že tam ten člověk během roku bude trávit hodně času, proto se lidé vyhýbali úřadům, školám a bazaru... (já budu asi bohužel v práci :-) .

Sizde bedar. Oslavy nového roku trvají v Íránu do 13. dne nového měsíce. Tento den lidé opouštějí města a jdou na piknik do přírody. Při této příležitosti se sabze, zelené klíčky, házely do tekoucí vody, nebo se vysázely do přírody. Neprovdané dívky zelená stébla vázaly a říkaly si "sále digar, cháneye šóhar, bače dar baghal" tedy "příští rok ať jsem v domě manžela s dítětem v náručí"...

Pozvánka na filmy a koncert

2010-03-09T20:19:00.005+01:00

Tak, bohužel, chřipka si našla i mě... ještě štěstí, že agenti islámské republiky nemají její zdatnost ve vyhledávání svých obětí :-) Bohužel s chřipkou nemohu ani přemýšlet, natož psát, proto laskavě přijměte omluvu za mé mlčení. Ohledně nejnovějších zpráv, důležité je asi to, že student Mohammad Amín Valian (obr. vlevo) byl odsouzen k smrti za účast v protestech v prosinci (dohromady je odsouzených 13 lidí). Článek je zde slovensky... chci velice poděkovat jednomu čtenáři, který mě usilovně zásobuje odkazy ze slovenských serverů. Je zajímavé, že se toho o Íránu podle všeho na Slovensku publikuje mnohem více než v České republice.
Rovněž vláda zakázala důležitý reformistický deník Etemad a dva týdeníky Írán Docht a Síná. V Itálii zatkli 7 lidí z toho dva prominentní Íránce kvůli podezření z pašování zbraní. Další "nové" zprávy z MAAE, o snaze sestrojit atomovou pumu, a v Iráku se volilo. Byl rovněž spektakulárně zatčen Abdolmalek Rigí, vůdce skupiny Džondolláh, která podnikala teroristické útoky v provinci Sístán-Balúčistán proti vládním silám. Írán obvinil Spojení státy, že tuto organizaci podporovaly, nicméně USA to popřely.
Včera 8.3. proběhly demonstrace při příležitosti dne žen a další sešlost studentů na univerzitě proběhla při příležitosti nedožitých narozenin jednoho ze zabitých studentů během nepokojů (Kiánúše Asy). Blíží se rovněž největší íránský svátek, tedy nový rok, Norúz, kterému předchází čaháršanbe súrí, co znamená červený čtvrtek. Je to den, nebo spíše večer, kdy lidé zapalují ohně a hází petardy. Na tento den se chystá další demonstrace.
Začal pseudoproces ohledně zločinů a násilí proti vězňům ve věznici Kahrízak. Podle "soudce" není možné zveřejnit žádné detaily z pojednávání z "bezpečnostních důvodů".
Nyní k tomu pozitivnějšímu. Cenu Homo Homini udělovanou Člověkem v tísni dostali dva íránští studentští aktivisti, Madžíd Tavakolí (známý z kauzy s fotografií v čádoru o které se zde psalo, nyní odsouzen na 8 a půl roku vězení) a Abdolláh Momení (celý článek zde na stránkách ČVT)
Festival Jeden svět konečně zařadil Írán do programu. Dohromady se budou promítat čtyři snímky v tématické sekci "Zaostřeno na Írán". Podrobný program a popis filmů je zde.
Další akce je koncert kytaristy a zpěváka Šahába Tolúí, který se uskuteční 21.3.2010 v divadle ABC. Více informací zde.
Pro zajímavost, Chámeneí má profil na sociální síti Twitter a některé z jeho názorů byly přeloženy do angličtiny. K příležitosti dne žen mluví jenom o blahodárném vlivu zahalování na ochranu žen před útlakem a morálním úpadkem.
Zde můžete vidět celkem drsný dvoudílný film o prostituci v Íránu, první díl, druhý díl. Film je sice z roku 1966, ale tyto věci se pořád dějí a prostituce v Íránu nevymizela, jenom se "institucionalizovala" v islámské podobě do "dočasného manželství", sighe: podepíše se kontrakt, který omezuje platnost manželství na dobu určitou od jedné hodiny do 99 let a stanoví se finanční odměna pro ženu za její "manželské služby". Dívky se pořád pašují a prodávají do Dubaje a dalších arabských zemí kolem zálivu.

"revoluce"

2010-02-15T23:21:00.004+01:00

Omlovám se, bohužel povinností bylo příliš moc... škoda, že den má jenom 24 hodin, kéž by se našla nějaká ta hodinka navíc, aby se dostalo i na články a zprávy, a aby nebyly ukráceny jiné mé životní funkce, jako je spánek a stravování, co se bohužel stává příliš často :-)

Nevadí, tak se nyní podívejme s odstupem několika dnů, co to v tom Íránu vlastně proběhlo.
Samozřejmě médii proběhly hlavní zprávy, bohužel ukráceny o důležité detaily z pozadí celé události.
Takže, asi každý četl nebo se doslechl, že v Teheránu 11.2. proběhly oficiální oslavy Íránské revoluce a Ahmadínežád v projevu zdůraznil, že Írán vyrobil uran obohacený na 20% a v tomto procesu obohacování bude pokračovat, ale prý nehodlá obohacovat na více procent.
Nepopírám, že v ulicích byly desetitisíce lidí. Ale je zajímavé například, že navzdory tomu, že je Teherán 12 milionové město, hodně lidí přivezly vládní autobusy z venkova (viz foto) a za účast se rozdávalo jídlo a pití zdarma. V davu byli i lidé z opozice a dostali se tak blízko pódia, kde tlachal Ahmadínežád, že několikrát museli v televizním přenosu přerušit zvuk, protože bylo hlasitě slyšet "smrt diktátorovi" (bohužel video, které to zachycovalo, bylo z youtube smazáno).
Zde je fotografie a video, které je sice ze špatného úhlu, ale stejně ukazuje desítky těžkooděnců seřazených mezi lidma. S ohledem na vysoké počty bezpečnostních složek a lidí souhlasících s režimem se opoziční demonstrace odehrávaly spíše ve vedlejších ulicích a čtvrtích, ale i v jiných městech (Isfahán, Ahváz). Jak bylo psáno i v oficiálních médiích, bylo napadeno, nebo zadrženo několik známých činitelů a osob, Karrúbí a Chátamí byli napadeni, Chomejního vnučka, která je zároveň Chátamího švagrovou a Chátamího syn byli údajně zadrženi (brzy poté propuštěni)

Zde je jedno z větších seskupení opozice (mají zelené vlaječky a křičí "političtí vězni musí být osvobozeni")

Omlouvám se, budu pokračovat v přehledu snad zítra, zavírají se mi oči. Dobrou noc.

Zítra je další velký den

2010-02-10T17:53:00.002+01:00

Zítra 11.2.2010 je v Íránu 22 Bahman, výročí íránské revoluce. Plánují se rozsáhlé demonstrace a násilnosti jsou více než pravděpodobné. Přihlásím se se zprávami, jakmile to bude možné.

První dva lidé popraveni za "účast" v povolebních protestech...

2010-01-28T21:48:00.004+01:00

TEHERÁN. SME.SK. dnes, čtvrtek 28.1.2010. Irán dnes popravil prvých dvoch ľudí, odsúdených za protivládne nepokoje po minuloročných prezidentských voľbách. Súdy v tejto súvislosti odsúdili na smrť 11 osôb.

Obvinenia voči nim zahŕňali boj proti bohu, úsilie o zvrhnutie islamského režimu a členstvo v ozbrojených skupinách. Všetkých 11 osôb zadržali na protivládnej demonštrácii v Teheráne 27. decembra.

Vykonané popravy sú prvými pre incidenty súvisiace s voľbami.

"Rozsudky proti dvom z týchto ľudí... vykonali dnes na svitaní, obvinení boli obesení," uviedla agentúra ISNA.

Prezidentské voľby, v ktorých podľa výsledkov vyhral Mahmúd Ahmadínežád, vyvolali v Iráne najväčšiu vnútornú krízu od islamskej revolúcie v roku 1979. Opozícia obviňuje vládu, že výsledky zmanipulovala.

Jména těchto dvou jsou Araš Rahmánípúr a Mohammad Rezá Alí-Zamání.

Podle jejich právníků byli tito dva mladí lidé (Arašovi bylo jenom 17 v momentě, kdy údajně spáchal činy, ze kterých byl obviněn, bylo mu 20 v momentu popravy) zadrženi ještě před samotnými volbami a byli zadrženi doma. Odsouzeni byli za příslušnost k dvou zakázaným organ izacím (k monarchistům a k modžáhedínům), za nepřátelství k bohu a pokus o převrat...

Je zajímavé, jak mohly íránské bezpečnostní složky "předvídat", že se budou konat po volbách protesty a že je tito lidé asi budou organizovat ze svých cel v podzemí věznice Evin. Íránské soudnictví je vážně řízeno nadpřirozenými silami.

Podle výpovědi spoluvězně Mohammada Rezy prý tento muž vůbec nevěděl co se venku děje. Právnička Araše, Nasrín Sotúde, řekla v rozhovoru pro Deutsche Welle, že Arašovi slibovali "jenom" 10 let vězení, pokud se ke smyšleným obviněním přizná. Rovněž vyvíjeli tlak na jejich rodiny. Araš byl zatčen i se svou sestrou, která byla těhotná. Po propuštění potratila.

Zde je další čtení v angličtině. Musím poopravit údaje v článku, poprvé bylo odsouzeno 5 lidí hned v létě (z toho nyní dva popraveni), v prosinci zatkli ten zbytek a soud probíhal až nyní a jejich jména pokud vím nejsou známá.

UPDATE: právě dnes začaly veřejné soudy a obviněných je 16 lidí z "mohárebe" (nepřátelství vůči bohu) a prý "se přiznali" k výrobě bomb a teroristickým činům.

Více než 40 demonstrantů zatčeno po identifikaci na fotce

2010-01-23T11:34:00.004+01:00

Omouvám se, že neodpovídám na e-maily a nepublikuji (i když je toho strašně moc nového), mám komplikované období. Ozvu se začátkem února s delším rezumé posledního měsíce.

Děkuji za zaslaný překlad článku z L´Express.

19.1.2009, L´Express
Írán: více než 40 demonstrantů zatčeno po identifikaci na fotce

Teherán - Více než čtyřicet osob, které se účastnily demonstrací během Ašúry 27. prosince v Íránu, byly identifikovány na fotografiích pořízených v tento den a zatčeny, oznámil jeden z vedoucích policie, který žádá zůstat v anonymitě, uvedla ve středu tisková agentura Ilna.

„Po zveřejnění fotografií desítek podněcovatelů nepokojů v den Ašúry na internetových stránkách a v policejní publikaci Amin Jamee, bylo identifikováno více než čtyřicet osob za pomoci obyvatelstva a zadržených,“ prohlásil tento vedoucí policie.

Policie především vydala 13. ledna speciální vydání vnitřního bulletinu, Amin Jamee, obsahujícího osm stran barevných fotografií demonstrantů vyfocených pořádkovými silami během protestů Ašúry.

Některé fotografie ukazují demonstranty útočící na policejní auto nebo házející kameny.

Toto speciální vydání Amin Jamee bylo vytištěno v několika tisících exemplářů rozdávaných hlavně na komisařstvích. Obsahuje telefonní číslo pro ohlášení informací na osoby, jejichž fotky jsou zde uveřejněny.

Několik stovek osob po celém Íránu bylo pořádkovými silami zatčeno už 27. prosince. Desítky dalších zatčení politiků příbuzných s vedoucími opozice, novinářů, intelektuálů nebo studentů byly provedeny v následujících dnech.

Nejméně osm osob bylo zabito a stovky dalších zraněno během demonstrací Ašúry, největších a nejnásilnějších od velkých protestních shromáždění, které následovaly po pochybném znovuzvolení prezidenta Mahmuda Ahmadinežáda v červnu loňského roku.

Tvrdé křídlo režimu požaduje nejzazší přísnost vůči zadrženým demonstrantům, jejichž přesný počet nikdy nebyl zveřejněn.

Tisk přinesl od začátku ledna zprávy o konání několika procesů týkajících se nejméně deseti demonstrantů bez jakékoli podrobnosti o jejich průběhu.

V pondělí, pět demonstrantů, tři muži a dvě ženy obvinění, že patří k organizaci modžáhedínů (MKO), se dostavili před revoluční soud v Teheránu. Jsou obvinění, z toho, že jsou „moharebové“ (nepřátelé Boha), za to jim hrozí trest smrti, který požaduje státní zástupce.

Pozvánka na film o Íránu - Brno a okolí

2010-01-19T10:23:00.002+01:00

6.2.2010 v 18 hodin v kině Svratka v Brně se uskuteční premiéra filmu Iranman o dobrodružné cestě sympatické skupinky lidí na motorkách do Íránu... asi to tvůrci možná nevědí, ale titul v perštině může znamenat i Můj Írán (Írán-e Man) co je pěkná zhoda náhod, pokud to není plánem. Jednou z hrdinek filmu je i Radka Keršnerová, velmi statečná žena (rozhovor s ní uveřejním až skončí ten blázinec, ve kterém se momentálně ještě 3 týdny budu nacházet). Výtěžek akce se věnuje na podporu pacientů trpících roztroušenou sklerózou. Všichni, kdo jste v Brně nebo poblíž jste srdečně zváni a věřím, že to bude hezký kulturní i společenský zážitek.

Krátké zprávy

2010-01-02T01:13:00.003+01:00

30.12. 2009 basídží a agenti v civilu, asi v síle 500 lidí vtrhli do areálu univerzity ve městě Mašhad (daneshgahe azad) a zabili tři studenty, dva chlapci byli ubodáni noži a jedna dívka vyhozena z okna třetího patra. Agenti vtrhli z důvodu, že se na této univerzitě odehrával tichý protest a vzpomínka na oběti nedávných násilností během Ašúry.
Objevili se fotografie dodávky obrněných vozů do Íránu z Číny v přístavu Bandár Abbás (u Perského zálivu).

Šťastný nový rok 2010

2010-01-01T20:39:00.002+01:00

Přeji všem dobrým lidem šťastný nový rok 2010, více moudrosti, lásky k lidstvu a svobody, méně fanatismu, násilí a zabíjení. Ostatní věci tak důležité nejsou :-) No dobře, přeji si ještě to, aby skončila tato krize a aby se všichni měli lépe.

Kolik má režim přívrženců v jedenapůl milionovém městě?

2009-12-31T11:38:00.006+01:00

Pro ilustraci: kolik lidí přilákala PROvládní demonstrace dnes (31.12.2009) ve městě Karádž (cca 20 km na západ od Teheránu, pro ilustraci počet obyvatel je cca. 1 milion 500 000, tedy o něco převyšuje počet obyvatel Prahy), ještě včetně faktu, že byly zavřeny všechny školy a úřady a byly objednány i autobusy, které lidi přivezli z jejich domovů.

Tak, kolik vran jste napočítali?
Křičeli smrt Músavímu a podobná hesla, člověk, který to filmuje se je snaží překřičet a říká "smrt Chámeneímu a Chomejnímu".
Nemluví to za všechno?
Ještě pořád si myslíte, že ty deseti- a statisíce lidí, kteří protestují proti vládě, podplatilo CIA a Mossad a podobné drísty?

Pro úplnost zde je další video, je ze 30.12. (včera) a je z teheránu (12 milionů obyvatel), nicméně na tuto demonstraci lidi přivezli autobusy i z venkova. Je jich zde více, ale není přesně vidět, kde dav začíná a kde končí, nicméně náměstí, kde se toto shromáždění konalo (náměstí revoluce Meydan-e Enghelab) je omnoho menší, než náměstí svobody (to s tou bílou věží), proto je i lehčí ho naplnit.

Nejméně 37 obětí.

2009-12-31T10:07:00.002+01:00

Podle dnešních zpráv oficiální íránská tisková agentura IRNA oznámila, že střety demonstrantů s bezpečnostními složkami si vyžádaly 37 potvrzených obětí. Je ovšem možné, že je tento počet vyšší.

Jatka...

2009-12-29T21:25:00.004+01:00

Brutalita, s jakou bezpečnostní složky napadly lidi na ulici během Ašúry před dvěma dny je bezprecedentní. Násilí odsoudili i představitelé západních zemí. Původních 8 mrtvých se zdvojnásobilo nyní 15 a vyšplhá se s velkou pravděpodobností na několik desítek. Policie těla zadržuje a nechce je rodinám vydat. Podle anonymní zprávy od jedné sestry z nemocnice imáma Chomejního jenom z té nemocnice odvezla policie 7 mrtvých. Zde je video na kterém policejní auto bez jakýchkoliv skrupulí srazí člověka, pokud vidím správně, vypadá jako dívka, ale není to přesně vidět. Tohleto je jenom slabý odvar, na facebooku a youtube kolují mnohem hroznější věci. Nechci sem dávat přílis krvavá videa a fotografie. Každý si umí představit, jak vypadá zastřelený nebo umlácený člověk. Jedna žena v rozhovoru pro jedno perské (zahraniční) rádio řekla, že všude na chodnících byla krev.

Demonstrace dnes - Ašúrá

2009-12-27T11:23:00.006+01:00

Je ještě jenom neděle ráno 11:23 středoevropského času, 13:56 v Teheránu a již na ulicích probíhají prudké střety. Vyžádaly si zatím 3 potvrzené oběti na životech. Bohužel nemám čas aktualizovat informace průběžně, večer se pokusím podat nějaké shrnutí.
Je pravděpodobné, že se tyto zprávy objeví i v hlavních médiích.

AKTUALIZACE: počet mrtvých se ustálil na minimálně 8 osobách (z toho 4 v Tabrízu) a mezi nima je i synovec Mír Hosseina Músavího, Alí Músaví (35 letý)... pochybuji, že to byla náhoda... připomíná mi to vyděračské praktiky mafie. Bojí se odstranit přímo Músavího, sáhli na jeho rodinu.. Moc smutné. Ale byla to i fatální chyba. Tento čin má symbolickou hodnotu, která se dá vyložit i teologicky: během ašúry byl zavražděn vnuk Mohamedův. Tento svátek byl vždy posvátný a ten den (a celý měsíc) zabíjet lidi je těžkým hříchem. Tímto činem si Chámeneí proti sobě poštval ještě více lidí a stvořil nové mučedníky. A v Íránu nikdo není více ctěn, než mučedníci.
Podle výpovědě jednoho lékaře, v nemocnici Nadžmie na ulici Džomhúrí (ulice republiky) ošetřili 60 těžce raněných a operovali 17 případů se střelnými poraněními. Pokud kliknete na ten link, je tam několik výmluvných videozáznamů ze dneška.
V Nadžafábádu, rodišti před týdnem zesnulého ajatolláha Montazerího, bylo vyhlášeno stanné právo.
Podrobnější zpráva v češtině.

Šťastné Vánoce

2009-12-23T16:28:00.004+01:00

Všem křesťanům přeji klidné a požehnané Vánoce a ostatním dobrým lidem ostatních vyznání a atheistům spokojenou dovolenou. Nechci nikoho nutit a moralizovat, ale pokud máte tu možnost a nemáte třeba službu i o Vánocích, zkuste strávit trochu méně času v nákupních centrech a cpáním se u televize a věnujte vzácný čas těm lidem, které máte nejraději. Lidé jsou křehké a smrtelné bytosti.

Podle posledních zpráv dnes 23.12. proběhly další pouliční boje mezi opozicí a provládními milicemi v Isfahánu, kde se měla konat setkání na počest zesnulého ajatoláha Montazerího. Bylo zatčeno minimálně 50 osob.
Včera ráno ve městě Sirdžán na jihu Íránu měli dva muži být oběšeni kvůli účasti na loupežném přepadení, nicméně jejich rodinní příslušníci napadli bezpečnostní složky a již oběšené, ale patrně ještě živé muže odnesli. V průběhu dne je policie vypátrala a včera večer muže podruhé oběsila... to musí být hrůza být oběšen dvakrát.

Zhaslo jedno zelené světlo.

2009-12-22T01:07:00.005+01:00

Jak jste se už možná doslechli odjinud, včera v noci zemřel vlivný a oblíbený disidentský grand ajatolláh Montazerí. Byl jedním z těch, kteří zakládali islámskou republiku, ale když viděl, jak se původní ideály vytratili a nastoupila ještě tvrdší diktatura, než byla za předchozího Šáhova režimu, stal se jedním z nejhlasitějších kritiků islámské republiky. Vyneslo mu to osočování a domácí vězení. Více mu uškodit nemohli, protože měl vysokou náboženskou hodnost a byl velice oblíbený i u jiných jemu podobně smýšlejících kleriků. Podrobnější zpráva je zde. Dnes se konal jeho pohřeb, který provázely demonstrace opozice, do ulic vyšly tisíce lidí. Více zde. Rovněž basídží na motorkách zaútočili na vozidla opozičního vůdce Músavího. Oficiálním tiskem proběhla jenom krátká hláška, Montazerímu upřeli i jeho titul.
Jeden týden po smrti se podle šíitského islámu koná další vzpomínka na mrtvé, u Montazerího to vychází právě na ašúru (psalo se o tom v článku níž). Nicméně i názory na něj se u Íránců rozcházejí. Někteří si ho váží za jeho smělé názory (reformisté), jiní (radikální přívrženci totální změny režimu a zatvrdilí sekularisté nepřátelští k islámu) ho považují za osobu ze stejné skupiny, která pochází a je zakotvena přímo v kořenech režimu, jako jsou i Músaví a Karúbí a další.
Bohužel mám extrémně málo času, nestíhám, proto mě omluvte za stručnost, doufám, že se to brzy změní.

Další nesmyslná smrt mladého člověka.

2009-12-18T01:46:00.005+01:00

Včera ráno (17.12.2009) ve čtyři hodiny popravili mladého chlapce kurdského původu jménem Mosle Zamání, jenom za to, že měl oboustranně dobrovolný sexuální vztah se svou přítelkyní. Bylo mu 23 let, strávil 6 let ve vězení a v době "spáchání" tohoto činu mu bylo 17... podle íránských zákonů sexuální styk mimo manželství je "znásilnění"... podle tohoto "zákona" by asi hodně hodně lidí z nás mělo být popraveno, včetně autora těchto řádků... přiznávám... a co teď?... navzdory všemu, tak se zdá, že to, co se dělo ve věznicích nikomu moc nevadí... to asi znásilnění nebylo, že?

Před pár dny jsme zde mluvili o raketové střelnici... a hle, Írán před několika dny udělal další test rakety Sadžil 2 s dosahem cca. 2000 km. Nemyslím, že to někoho moc potěšilo, kromě vlády. Nevím jak Vám, ale mě to připadá tak, že Írán provokuje, jak kdyby za každou cenu chtěl vyvolat konflikt. Někteří si myslí, že útok zvenku by Íránce spojil a posilnil by pozici vlády... Kolik sirotků a vdov by se za cenu té rakety mohlo najíst, to ani nemá cenu řešit. Nicméně před několika dny i USA schválilo nové sankce, které by ale neměly napadat internetovou komunikaci Íránců v Íránu, aby nepřišli o možnost komunikace a přístupu k informacím.

Sankce míří proti společnostem, které prodávají rafinované ropní produkty a benzín do Íránu, protože jak je známo, Írán nemá dostatečné kapacity k rafinaci ropy pro svou vlastní potřebu, ale že by místo atomky postavil rafinerii to ne :-)
Navíc benzín, který lidem prodává, prodává pod cenu a dotuje ho ze státních zdrojů, protože se bojí nepokojů v případě zdražení. Když se před dvěmi lety zavedly přídělové karty, lidé se bouřili.

V Kodani se uskutečnil protest proti přítomnosti Mahmúda Ahmadínežáda na summitu o klimatu.. a nebyl ani pozván na večeři u dánské královské rodiny...